Cizinec není našinec?

V médiích se před nedávnem objevil průzkum o vztahu Čechů k cizincům. Dozvěděli jsme se z něj, že 50% občanů ČR se domnívá, že cizinců je v Česku příliš mnoho, zatímco 40% si myslí, že cizinců je v ČR tak akorát.  Pro neomezování pobytu cizinců v ČR je pouze 9%, zatímco 11% Čechů by pobyt cizinců v ČR zakázalo úplně. 54% lidí si myslí, že přistěhovalí cizinci představují v celostátním měřítku problém. Ačkoliv je to od roku 2009 pokles o 14%, stále to ukazuje vysokou míru nepřátelství k cizincům v české společnosti.

Naproti tomu v místě bydliště vidí cizince jako problém už „jen“ 22% Čechů. To je na první pohled rozporuplné. Jestliže pro 32% Čechů představují cizinci problém celostátně, nikoliv však v místě jejich bydliště, pak to znamená, že v místě bydliště této skupiny Čechů cizinci nebydlí nebo nejsou vnímáni jako problémoví. Pokud v jejich místě bydliště cizinci nebydlí, je to jaksi v rozporu s tezí, že je v Česku cizinců příliš mnoho. Pokud nejsou problémoví lokálně, proč by měli být problémoví celostátně, jak tvrdí 50% občanů.

V zásadě lze tedy říci, že 28-32% „původních“ obyvatel ČR neví, co říká. U zbylých 22% lze zpochybnit racionalitu jejich odmítání cizinců. Ovšem oněch 28-32% se k vlastní iracionalitě přímo doznává svými odpověďmi v průzkumu.

Vnímání cizinců je prostě výsledkem rozšířené xenofobie. Je založen daleko více na ideologii než na reálné každodenní zkušenosti. Je součástí něčeho, co bychom mohli nazvat českou ideologií, kterou se jistě budu zabývat i v dalších příspěvcích na svém blogu.

Tato ideologie prostupuje českou společností a mimo jiné zasahuje i sebevnímání Čechů jako národa. Národ v českém pojetí není národ občanský, ale národ etnický. Takové pojetí národa je výrazně typické pro společnosti „na východ od Rýna“, zejména pak ve střední Evropě a na Balkáně.

Je produktem té části Evropy, která v 19. století zahájila něco, co bychom mohli nazvat pozdní modernizací. První za Rýnem byli Němci. Koncept českého nacionalismu, jak se vyvinul v 19. století, má ideový zdroj právě tam.

K ideálu etnicky čistého národa nás paradoxně přiblížily dějinné okolnosti, kdy v polovině 20. století vyhrocená forma německého nacionalismu „vybílila“ české území od Židů a Romů a vyvolala reakci v podobě odsunu Němců.

Česko se tak stalo bezprecedentně kulturně a etnicky jednolitou společností. A tato jednolitost začala být vnímána jako norma, přestože se historicky jedná spíše o situaci velmi neobvyklou.

Česko má nyní více cizinců, než mělo v roce 1960 či v roce 1980, ale celosvětového hlediska má cizinců stále velmi málo. V roce 2010 uváděl statistický úřad, že v ČR žije celkem 426 tisíc cizinců, z toho ale jen 189 tisíc s trvalým pobytem.  Procentuálně se jedná o 4% populace celkem, z toho jen 1,8% na trvalý pobyt.

Z těchto počtů tvoří velkou část Slováci, které česká ideologie kategorizuje jako cizince jen zdráhavě. Kde jsou tedy ty nesnesitelně velké počty cizinců?

Podívejme se pravdě do očí: xenofobie české ideologie je jednou z příčin našeho zaostávání, podlamuje hospodářský rozvoj Česka, stejně jako rozvoj intelektuální.

Schopnost přijímat cizí vlivy hrála v dějinách vždy roli hybatele pokroku. Migrace lidí je jevem pro lidstvo typickým. Ostatně bez ní by Češi neobývali Českou kotlinu, stejně jakoby lidstvo by neučinilo krok z afrického kontinentu. Je to prostý fakt, který zřejmě dělá mnoha lidem problém akceptovat. Výměna znalostí, dovedností, technologií, umění, apod. je věc veskrze pozitivní a silně napomáhá rozvoji každé lokality.

V moderní společnosti to platí stejně jako ve společnostech dávno zaniklých.

Začlenění cizinců společnosti prospívá. Cizinci přinášejí know-how, tvoří zde hodnoty, zejména pokud jsou kvalifikovaní. Nekvalifikovaní cizinci zase uvolňují produktivní síly části místní populace.

Například v USA je imigrace významným faktorem tamního hospodářského úspěchu. Na jedné straně je tu „import mozků“, na druhé straně nekvalifikovaní přistěhovalci jsou často zaměstnáváni jako pomocná síla v domácnosti, což uvolňuje možnost žen zapojit se kvalifikovaně do tvorby společenských hodnot, i když pro účel argumentu musím opominout otázku spravedlnosti takového stavu.

Lze namítnout, že hospodářské výsledky USA nejsou od krize roku 2008 nijak oslnivé, stejně jako poukázat na rostoucí nerovnost v distribuci bohatství v USA.

Přesto přínos imigrantů pro tamní ekonomiku je nepopiratelný. Bez přistěhovalectví by si nepochybně americká ekonomika vedla hůře. Můžeme jen spekulovat, o kolik hůře by to bylo.

Z neúspěšnosti Česka ale neviním prostého občana a jeho xenofobii.

Člověk se sice může svobodně rozhodnout, co si myslí, ale nemůže se svobodně rozhodnout, v jakých podmínkách tak činí. A naše podmínky formují ti, kdo nám vládnou.

Ti jsou zodpovědní za to, jaká je úroveň vzdělanosti obyvatelstva, za potírání kritického myšlení, za to, jak se xenofobní česká ideologie ve společnosti dědí z generace na generaci, usazuje se a reprodukuje.

Zodpovědní jsou také za to, že nepřistěhovalí obyvatelé Česka nemají podmínky pro vlastní uplatnění a vidí pak cizince převážně jako konkurenty na trhu práce.

Občasné pokusy o předstírání multikulturalismu, často povrchně moralistické, nemají potenciál hluboce zakořeněnou českou ideologii vyrvat ze země mlékem a strdím oplývající.