Osm krásných norských dnů mezi 63 a 58 rovnoběžkou – II.

Kongeriket Norge aneb Norské království. I v tomto druhém povídání vám zkusím popsat zážitky z krátké cesty, které nám dlouho zůstanou v paměti.

Předchozí povídání (I. část): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=804248

*

Při pátečním ránu nás vítá sluníčko a my se vydáváme na další putování. Nejprve potkáváme památník norské nezávislosti, sloup Sagasoyla. Na 34 metrů vysokém sloupu se sochou a reliéfy jsou obrazy rozděleny do 12 částí a odkazují na nejdůležitější momenty v historii Norska. 

A poté již jedeme do kopce po slavné horské silnici Fylkesvei 55, která byla slavnostně otevřena 16. července 1938.

Myslel jsem si, že mám dobrou slovní zásobu, ale to, co tady vidíme nelze popsat, to se musí zažít.

Silnice Fylkesvei 55, dlouhá 110 km, je zcela zpevněná, ale občas trochu úzká.

Síla Norska je v jeho neskutečné kráse, která putuje po celou dobu do našich smyslů a těla.

Okolní příroda se nám ukazuje v celé své kráse. Nespěcháme, kocháme se, fotografujeme.

Kde jsou ty doby, když měl člověk na dovolenou maximálně dva kinofilmy. 76 snímků jsem schopen dnes udělat v Norsku za jeden den.

Nejvyšším místem na této silnici je horský průsmyk Fantesteinen s nadmořskou výškou 1 434 metrů. Proto bývá komunikace uzavřená od listopadu do května. Většinou ji otevírají okolo 1. května. Letos to o jeden měsíc posunuli a teprve prvního červnového dne ji zprovoznili.

O kousek dál stojí domeček nazvaný Sognefjellshytta. Jedná se místo, kde se lze ubytovat, najíst, napít, dát si kávu, ale také jenom posedět či se přezout a vyrazit na pěší výlet či běžky.

Jsou tady pěkně upravené běžkařské tratě, po kterých jezdí i reprezentanti. Já jsem se ale zlákat nenechal.

Na parkovišti Mefjellet zkoumáme dva pomníky. V prvním případě se jedná o šest kamenů, které byly vztyčeny na upomínku tragické události v březnu roku 1813, kdy tudy putovalo na koních šest mužů z údolí Boverdalen. Při přechodu hor bohužel umrzli.

Druhý pomník je společný pro tři významné norské osobnosti, i když se tady Ludvig Holberg 1696 (norsko-dánský dramatik, prozaik a osvícenský učenec), Henrik Ibsen 1862 (norský dramatik a básník) a Henrik Wergeland 1832 (norský spisovatel a básník) patrně nepotkali.

Po zdejších silnicích jsem tentokrát ujel dva tisíce kilometrů a neviděl jsem žádné díry, praskliny či výtluky v asfaltu. Asi mají v Norsku poslušný sníh a led, který neničí silnice. Nebo?

Sognefjellet neboli střecha Norska. Jízda po nově otevřené silnici mezi břehy sněhu vysokými až několik metrů je úžasným zážitkem.

Architektonické skvosty na norských silnicích aneb záchodová architektura poprvé.

Sněhuláčka si člověk musí udělat, když je k tomu příležitost. O tom žádná.

Nabídku dobré kávičky s výhledem na zajímavý kostel nemůžeme v obci Luster odmítnout.

Jostedalsbreen nebo Jostedalbre či Jostedalský ledovec. Jména různá, ale jisté je to, že se jedná o největší ledovec pevninské Evropy.

Já jsem se za ním vydal do jihozápadního Norsku, do kraje Vestland, kde se usídlil v údolí dlouhém 60 km na ploše 489 km2. V nejsilnějším místě by měl mít led tloušťku až 600 metrů. Já to ale neměřil.

Ledovec nebo děravý ementál prožraný myšičkami? Z parkoviště u jezera Nigardsbreen jdu po kamenech i dřevěných schodech a lávkách až ke spodnímu okraji ledovce. Dál už je povolen vstup pouze s průvodcem a příslušným vybavením.

Do města Sogndal jsme jeli hledat něco k jídlu. Avšak mě více než nabídka v supermarketu zaujal vrtulník.

Sice pohled na oblohu nenaznačuje, že by se blížil večer, ale kousek za městem končíme dnešní úžasnou pouť v hotelu Vestland.

***

Při sobotním ránu přichází naše letošní první seznámení s norskou vnitrostátní lodní dopravou.

Trajektem z Mannheller do Fodnes přeplouváme Sognefjord, nejdelší fjord v Norsku, který je svou délkou 205 km zároveň druhým nejdelším fjordem na světě. Jeho strmé skalní stěny se vypínají do výšky 1700 metrů. Impozantnímu Sognefjordu se proto právem přezdívá Král fjordů.

Opět jsme mile překvapeni, jak jim to tady dokonalo funguje. Vykládka přijíždějících automobilů, nakládka těch čekajících, do toho pěší a cyklisté, vše jde jak po másle.

Kam se člověk v Norsku podívá, tam je voda, samá voda. Jsou sice místa na světě, kde voda chybí, ale při toulkách po Norsku člověk snadno podlehne iluzi, že je vody na světě více než dostatek.

Dlouhé či široké fjordy, velká jezera, řeky, říčky i potoky a vodopády plné vody. Když spadne jenom několik kapek deště, tak je to výhra oproti celodennímu dešti či mrholení. Termín „počasí“ je v Norsku velice relativní. Sice tady také předpovídají počasí, ale za dalším kopečkem či u následujícího fjordu to může vypadat úplně jinak. Nebo může celý týden svítit sluníčko, jak jsme to zažili my.

A opět pokračujeme do kopce. Podél potoků a řek s peřejemi a vodopády.

Brzy nás opět vítá zasněžená krajina.

Vzduch je nasycený uklidňující vůní okolních zasněžených hor. Stačí se vžit do toho ticha, neskutečného ticha norské přírody a postavit si dalšího sněhuláka.

Sněhu okolo silnice je opět více než dost. To se musí zdokumentovat. Stejně nám budou říkat, že jsme to upravili ve foto shopu.

Stegastein je krásná a zajímavá, uměle vytvořená vyhlídková plošina. 

Vybudovali jí nad obcí Aurlandsvamgen s výhledem na fjord Aurlandsfjord.

Ve zmíněné obci jsme usoudili, že je čas na kávičku. Tentokrát volíme příjemný podnik jménem Marianne Bakeri – Kafe. Kromě kávy a zákusku si kupujeme na večer placku a sýr z místní farmy. Bylo tam úžasně. Na bližší informace se zeptejte té sovičky.

Norsko se nepočítá mezi velmoci v železniční dopravě, ale Flamsbana je úžasný železniční unikát, jedna z nejhezčích železnic v Evropě.

Do malebné vesničky na břehu ramene největšího norského fjordu občas zavítají po Flamské železnice slavné osobnosti.

Flamsbana je strmá spojnice vesničky Flam, ležící na břehu Aurlandsfjordu, s horským nádražím v Myrdal.

Koleje začínají kousek nad hladinou moře a vedou až do nadmořské výšky 865 metrů. Vlak se po nich houpá jako trajekt na moři. Dvacetikilometrová trať má jedno z nejprudších stoupání na světě. V tom nej…místě je to neuvěřitelných 55‰. 

Po cestě je zastávka Kjosfossen s vyhlídkou na stejnojmenný vodopád.

Fantom vlaku se s námi namáhavě prodírá skrz kopce a skály. Dvacet tunelů, díky kterým se trať stavěla dvacet let, určitě není málo. Ten nejdelší měří téměř 1,5 kilometru.

První vlak se po kolejích projel v roce 1940, pravidelný provoz pro cestující byl zahájen o rok později. V roce 1944 vybudovali u vodopádu Kjosfossen vodní elektrárnu, díky které mohla být celá trať elektrifikována.

Ženušce říkali, že si má vyfotit toho inženýra u dolní stanice. Že jste ho poznali? No nevím, Ingolf Christensen, který je považován za "otce" místní dráhy, zase není tolik známý.

Ve Flam se nachází volně přístupné muzeum Flamsbana museet, kde je možno načerpat informace o historii stavby a spatřit velice zajímavé exponáty. 

Při následném putování si prohlížím v městečku Aurlandsvangen krásný bílý kamenný kostel, u kterého se nachází samostatně stojící dřevěná zvonice.

Turlidfossen a Fossadrevet jsou dva vodopády nad sebou na řece Turlielvi.

Zdálky vypadá vodopád poněkud menší (na norské poměry), ale velice hezký. Proto se jdu k němu podívat.

Není však jednoduché si ho prohlížet zblízka a zůstat suchý.

Při cestě od vodopádu si prohlížím vjezd do Lardalstunnel, nejdelšího silničního tunelu na světě. Měří 24,5 km a nachází se na mezinárodní silnici E16 mezi Oslem a Bergenem.

Ubytování volíme tentokrát v kempu Skahjem Gard, který se nachází nedaleko Aurlandsfjorden.

*

Pokračování: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=804304