Obrázky ze Šumavy – Prsa Matky boží nebo Matterhorn

„Prečo chcete pas, veď sa slovenská republika nachádza v európskej únii,“ snaží se Laco přesvědčit celníky na česko-německých hranicích. Brzy je však jasno. Slovenská občanka jim stačí, ale je dobré použít bezpečnostní pás v autě.

Sladká, v pořadí již sedmá vzpomínka na vojenská léta.

Příprava na náročný výlet se nesmí podcenit.

Plánování výletu v základním táboře Dvorec Nová Hůrka, který se nachází 880 m.n.m.

*

Cestu na kopeček Ostrý (nebo německy Osser) začínáme druhý den v nadmořské výšce 1.050 metrů na parkovišti Scheibensattel u silnice ze Železné Rudy na Lohberg.

Při pohledu před sebe je nám jasné, že nás čeká zajímavé převýšení. Lesní cesta, červenobíle značená LO5 odbočuje po půl kilometru kolmo do lesa a pokračuje jako stezka prudkým stoupáním.

Co velkého to Láďa vyhlíží? Nebude to náhodou Grosser Arber, kde jsme byli minule?

Zadýchaní se pomalu plazíme tam, kde tušíme lepší turistické časy.

Brzy přicházíme ke státní hranici, do mělkého sedla mezi vrcholem Svaroh a Jezerní horou.

Někteří lidé, když vidí skalku, tak na ní musí vylézt. Také tentokrát jsem tam byl jako první.

Když jsme nabaženi úžasnými pohledy, pokračujeme po cestě Královským hvozdem, což je výrazný horský hřbet podél česko-německé hranice, jejíž linii budeme po většinu dnešního výletu sledovat.

Brzy se napravo od cesty objevují pozůstatky Juránkovy chaty. Tady si dnes pivo nedáme. Někdejší slávu této šumavské oblíbené chaty dnes připomínají pouze ruiny a pamětní informační tabule.

Poprvé na tomto místě postavili chatu roku 1922 a pojmenoval ji po propagátorovi lyžování na Šumavě Arne Juránkovi. Stála v nadmořské výšce 1330 m a byla tak v té době nevýše položeným ubytovacím zařízením v zemi. Bohužel v prosince 1931 shořela. Místo ní zde následujícího roku postavili velkou třípatrovou dřevěnou chatu. Ani tato však neměla velké štěstí. Na konci 2. světové války ji německá armáda vyhodila do povětří. Členové Ski klubu Norberta Langa to však nevzdali a jejich zásluhou byla po válce postavena již třetí chata. Ta se však po nástupu komunismu ocitla v uzavřeném pohraničí, kde turisté nebyli vítáni. O chatu se starala jednotka Pohraniční stráže, a tudíž postupně chátrala, až byla zničena celá. Přesto se zde zastaví mnoho lidí. Okolo totiž prochází sice neznačená, ale hojně užívaná hraniční hřebenovka na Ostrý. Je dobré si připomenout dějiny jedné chaty i dvou národů.

„Pojď nahoru.“

„Pojď ty dolů.“

Nakonec se kluci nějak domluvili a my jsme pokračovali.

Za necelých 200 metrů dál se opět zastavujeme a šplháme na vrcholovou skalku s křížem. Svaroh s nadmořskou výškou 1.333 metrů je naším dnešním nejvyšším místem. Plechovým přípitkem nic nezkazíme.

V současné době je téměř odlesněn, což z hlediska výhledů je příjemné. Hledáme místa, kde jsme byli v minulých letech, například Velký Javor nebo Velký Falkenstein.

O několik metrů dál nás turistický ukazatel upozorňuje na skalní útvar Zwercheck. Další zajímavá skalka, další křížek.

Také v tomto případě mě nemusel nikdo pobízet vylézt nahoru.

Není kam spěchat. Opodál se nachází vyhlídkové místo Naturkino. Z názvu je jasné, co nás asi čeká.

Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní. Osvědčené poutníkovo pravidlo. Jedna malá zkratka nemůže nikdy na našem výletě chybět. Tentokrát byla dokonce kratší, nezabloudili jsme a nezapadli do bažin. Nevím, co se děje.

Krajina nebere ohled na geopolitické problémy. Rozkládá se bez ohledu na ně. Takové malichernosti ji nezajímají, ona své dějiny počítá v milionech let. Proto si může dovolit pro člověka nevídaný luxus – být bez hranic.

Cesta začíná klesat, z čehož nemáme radost, jelikož ty výškové metry nám nikdo neodpustí. Každou chvílí se před námi objevuje silueta Malého a Velkého Ostrého. Chůze po pěšině je celkem příjemná až do chvíle, kdy začíná pomalu přibývat kamenů. Dneska jsou sice suché, ale uklouznout na nich není problém.

Sestupujeme do sedla mezi Svarohem a Velkým Kokrháčem a okolo nás začíná přibývat stromů.

Mezi Svarohem a Ostrým působí Velký Kokrháč (1.229 m.n.m.) trochu utopeně. Zasloužil by si lepší označení. Z vrcholové skalky jsou určitě opět krásné výhledy, ale máme před sebou ještě kus cesty a čas, ta potvora, začíná otevírat svůj chřtán, aby si na nás pochutnal.

Také další cesta sestává ze skákání po kamenech. Střídavě koukáme před sebe i pod nohy. Opět klesáme do dalšího sedla, ale silueta Ostrého zůstává ve stejné výšce. Brzy se však ztrácí v lese, který okolo nás vyrůstá a my naštěstí po čase přicházíme k turistickému hraničnímu přechodu Ostrý.

To není vrcholové foto, ale čeká nás poslední náročné stoupání na vrchol. A co kdyby někdo nepřežil.

Jdeme pořád nahoru, až tam, kde se nebe stýká se zemí.

Ostrý určitě patří k těm nejkrásnějším šumavským kopcům. Jedná se o výrazný dvojvrcholový suk. My se nacházíme na vyšším Ostrém (Grosser Osser, 1.293 m.n.m.), malý Ostrý (Kleiner Osser, 1.266 m.n.m.) je asi o půl kilometru dále do německého vnitrozemí.

Na nejvyšší skále je geodetický bod a nad ní se tyčí mohutný kříž. A jsme tam také my v plné sestavě.

Nabízejí se nám impozantní výhledy do Čech i Německa.

Za dobré viditelnosti by měly být vidět také Alpy. My však vidíme hospodu.

Sestupujeme 23 výškových metrů k chatě Osserschutzhütte, kterou zde postavili roku 1897.

Usedáme na okraj terasy, kudy prochází hranice s Českem a dáváme si německé pivo. Přátelství mezi národy v Evropě se musí utužovat nejenom v den voleb do Evropského parlamentu.

Ve vzduchu je cítit vůně přicházejícího léta.

Pokus o uměleckou fotografii nevyšel. Charlie totiž tvrdí, že fotím výstřih té dámy před námi. Je těžké býti umělcem.

Pánové, jedno pivo stačilo. Čas běží a do tempa budete muset přidat i vy, jestli chcete stihnout vlak.

Ostrý opouštíme ostrým tempem.

Příroda je sice kolem nás pořád kouzelná, ale brzy chůzi po pěšině plnou kořenů, drnů a kamení střídá prudké klesání po asfaltové cestě, což je pro naše unavené nožičky maličko nepříjemné.

Pořád je na co koukat. Procházíme například Národní přírodní rezervací Bílá strž.

Nakonec to zvládáme včetně nepříjemného stoupání k železniční stanici Hojsova Stráž.

Na nádraží nám zbývá ještě čas na odpolední svačinu.

Před sedmi hodinami jsme vysedli z auta a nyní nasedáme do lokálky. Máme za sebou kilometrážně ne tak dlouhý, ale terénně celkem dost náročný výlet.

V Železné Rudě nám přišli naproti naši kamarádi, kteří také navštívili Ostrý. Podle stupně jejich únavy bylo jasné, že pobyt v hotelu Ostrý v Železné Rudě je stál hodně sil. Ale zvládli to.

V autobuse se dozvídáme, že v restauraci servírka laškovala s Royem. Nebo to bylo naopak?

Vystoupili jsme všichni? Čeká nás posledních 500 metrů do cíle.

„Když mě neodvezl řidič až k penzionu, nepojede dál nikdo,“ říká patrně Roy, jelikož zůstává stále před autobusem k nevelké radosti pana řidiče. Ani prosby kamarádů nepomáhají.

Nakonec vše dobře dopadlo jako v té pohádce a my se jdeme podívat na „buzerplac“, kde probíhaly nástupy jednotek během naší vojny před 36 lety.

Na Nové Hůrce nás přivítala žízeň. Ale z potoka jsme nepili!

A také paní domácí nás uvítala. Kam to ukazuje? Že by nám plánovala další výlet? Ano! Za dva roky přijedeme zase. O tom žádná!

Během dnešní hřebenové cesty jsme zdolali tři šumavské tisícovky – Svaroh (1.333 m.n.m.), Velký Kokrháč (1.229 m.n.m.) a Ostrý (1.293 m.n.m.). I když cesta po Královskémo hvozdu vede většinou po rovině nebo z mírného kopce či do lehkého stoupání, hopsání po kamenech nás asi dost zdrželo. Když připočtu úvodní dvoukilometrové stoupání, tak na Ostrý nám to trvalo 3,5 hodiny. Podle mapy by to mělo být pouze 9 kilometrů, ale ty různé odbočky za výhledy a šplhání na skalky to trošku prodloužily. A z Ostrého 7 kilometrů na nádraží, poté na autobus a k ubytování, celkem 30 tisíc kroků.

Náročný den to byl, zmožené tělo turistovo, bude se ještě dlouho dostávat z toho.

V rámci našeho šumavského soustředění pracoval také pilně cyklistický oddíl ve složení Petr a Roy. Detaily mi však nejsou zcela známy.

Ještě by bylo dobré vysvětlit ten název článku. Svou siluetou při pohledu z českých svahů Šumavy a z Chodska si Ostrý a Malý Ostrý vysloužily přezdívku „Prsa Matky boží“. Četl jsem, že tento název používal ve svém díle Jindřich Šimon Baar, ale nejsem znalec jeho díla.

Ostrý (Osser) tvoří rovněž kulisu bavorské oblasti Lamer Winkel, Pro tento kraj je domovskou horou, a nazývají ho „Matterhorn des Bayerwaldes“. Mě osobně moc ostrý nepřipomíná sedmou nejvyšší horu Alp, ale asi je to věc názoru.

*

V minulých letech jsme si na Šumavě udělali také hezké procházky:

Velký Javor s lidmi, Zámecký vrch bez zámku a Polom bez stromů: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718464

Velký sokolí kámen a jeho menší bratříček: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=621859

*

Na závěr bych chtěl tímto poprosit o pomoc všechny dobré lidi. Sháníme dva kamarády, kteří s námi byli na vojně v letech 1988 – 1989 ve VPP Dobrá Voda – VÚ 1030 u Železné Rudy. Jedná o JOSEFA STRÁNSKÉHO a PAVLA MUDRU. Nepodařilo se mi je sehnat na jejich bývalých adresách, v práci ani na internetu.

Děkuji, bylo by to krásné, kdybychom se opět po letech setkali.