Milano popáté a výhled z páté největší katedrály na světě

Náměstí Piazza del Duomo je hlavním centrem města. Nachází se tady totiž jeho symbol, katedrála monumentální Duomo di Milano, před kterou se odehrává vše důležité.

Snídaně u Tiffanyho. Patrně jsem ale přišel pozdě. Audrey Hepburnová ani George Peppard už tam nebyli.

Duomo di Milano, skvostná ukázka lombardské gotiky Jedná se o pátý největší kostel na světě, jehož stavba trvala téměř 600 let. Pracovat se začalo v roce 1386 na základech staršího kostela z 5. století. Dóm byl dokončen roku 1805, když byl jmenován Napoleon Bonapart králem Itálie.

Nejrůznější věžičky, vrcholky, opěrné klenby, oblouky více než 3000 soch. Skoro vše pochází z 19. století.

Milánská katedrála, největší dílo italské gotické architektury, má původ ve středověku. Ten se však po jistou dobu snažili architekti potlačit, jelikož ve srovnání s renesančními a barokními ideály působila stavba barbarsky.

Stavba katedrály byla určitě velice složitá záležitost. Vyjádřeno v dnešních pojmech se jednalo o projekt manažérský i logistický, jehož realizace měla jasná a určitě přísná pravidla. Taková stavba si žádala množství lidí různých profesí a jejich zvládnutí nebylo určitě jednoduché.

Na rozdíl od jiných katedrál je Duomo bez hlavních věží, ale s precizně vypracovanými věžičkami. Na střešních terasách je jich 135. Své kouzlo mají také jejich podpůrné klenby.

Střešnímu prostoru dominuje osmiboká věž z 15. století, na jejímž vrcholu stojí od roku 1774 zlatá Madonnina půvabná strážkyně Milana.

Rosa Camuna Madonnina, jak ji místní nazývají, je pozlaceným symbolem milánské trvalé víry a neochvějného ducha. Na fotografii je ještě jedna zlatá dáma, ale ta je samozřejmě mladší a kouzelnější.

Z vršku dómu je moc pěkný výhled. Město nám nabízí labužnickou tabuli o několika chodech, na které jsou prostřeny ty nejúžasnější lahůdky zdejšího stavitelského umu a šikovnosti.

Prohlížíme si nejenom celé Milano a okolí, nýbrž spatřujeme v dáli také obrysy vrcholků Alp.

Přes ulici právě prodává realitní makléř byt včetně terasy s výhledem na katedrálu. Myslím, že to je dobrá adresa. Tomu bude asi odpovídat cena.

Vnitřek chrámu je také úžasný. Krása se zde snoubí s věčností. Katedrála se skládá z pěti lodí, které podpírá 52 sloupů. Hlavní loď má výšku 45 metrů.

Katedrála byla navržena tak, aby byla schopna pojmout 40 tisíc lidí, celou tehdejší populaci města. Kolik je tady v tuto chvíli lidí, nevím, ale prohlídka není nic pro samotáře.

I ty varhany s 225 píšťalami vypadají zajímavě. Mělo by se jednat o největší varhany v Itálii.

Dění před katedrálou i na celém náměstí sleduje Victor Emmanuel II, první král Itálie po jejím sjednocení.

Palazzo Reale neboli Královský palác stojí hned vedle Duomo di Milano. Náleží k ústředním milánským památkám.

Dnes slouží jako prestižní výstavní prostory. My navštěvujeme muzeum Museo del Duomo, kde si prohlížíme fragmenty ze stavby dómu včetně kopie zlaté Madonniny.

Součástí prohlídky Královského paláce je i vstup do kostela San Gottardo in Corte.

Nedaleko náměstí Duomo di Milano se nachází Chiesa di Santa Maria Presso di San Satiro, další zajímavý kostel.

Svatostánek je známý pro svou falešnou sakristií, jejíž hloubka musela být zkrácena kvůli silnici za kostelem. Jedná se o raný příklad Trompe-l’œil, což je umělecký termín pro vysoce realistickou optickou iluzi.

Za výše uvedenou prací by měl být podepsán Donato di Angelo di Pascuccio řečený Bramante.

Na menším náměstí Piazza Velasca nás zaujal 106 metrů vysoký mrakodrap s názvem Torre Velasca, postavený v 50. letech minulého století.

Zahrady Guastalla jsou jedny z nejstarších v celém městě. Jejich založení se datuje do 16. století. Park není velký rozlohou, ale je příjemně upravený.

Za přírodou a odpočinkem sem chodí také studenti z nedaleké UniMi neboli Milánské veřejné univerzity, jedné z největších v Evropě.

Z druhé strany univerzity jsme objevili zajímavou studovnu, záchytnou pavučinu žíznivých kolemjdoucích.

Pavlínka si zvolila k samostudiu předmět zvaný Aperol Spritz, já se rozhodl pro Negroni.

Basilica di Santo Stefano Maggiore z 5. století je sama o sobě krásná, ale je především spojována se dvěma jmény.

Dne 26. prosince 1476 byl v jejích prostorách zavražděn 32letý Galeazzo Maria Sforza, pátý milánský vévoda. Patrně už někdo nechtěl dále snášet, že pan Sforza byl chlípný, krutý, tyranský a pomstychtivý.

Dne 30. září 1571 byl v tomto kostele pokřtěn malíř Michelangelo Merisi da Caravaggio.

Poslední večer ve městě Milano došlo nakonec i na tu „Poslední večeři“. Sice jsme si ji dali jinde než v kostele Santa Maria delle Grazie a nepřipravil nám ji Leonardo da Vinci. Ale v podniku The Fisher Man jsme spokojeni, vychází to podstatně levněji a „personál“ je ochotnější. Tentokrát volíme Spaghetti Carbonara a Pasta Pesto.

Jízda milánským metrem má své kouzle pouze v případě, že souprava jede dopředu a nikoliv nazpátek. Hlášení o jistých problémech se sice ozývalo, ale místní nevystupovali. My nakonec ano. Úplně nechápu, jak dlouho se tam vozili.

*

Všechno jednou končí. Poslední „milánský“ den přichází a s ním poslední italská kávička v tomto městě.

Milánské rozlučkové prosecco. Jsme labužníky posledních chvil v druhém největším italském městě.

Poslední pohledy na milánské nádraží Milano Centrale a odjezd vlakem směr letiště Malpensa.

*

Předchozí povídání: https://blog.idnes.cz/pavelliprt/milano-poctvrte-a-mesto-ve-kterem-inter-milan-slavil-bez-nas.Bg24050874