Nigromons – komorník Matouš, podkomoří Apard a Černé moře

V kopcovité lesnaté krajině na rozhraní Českomoravské a Drahanské vrchoviny jsme objevili městečko Nigromons. Samozřejmě jsme nebyli první, komu se podařilo spatřit Černou Horu. Někdo musel přeci založit zdejší pivovar.

V minulosti se v Černé Hoře křižovaly dvě původní obchodní cesty. Jedna vedla z Brna do Čech a druhá z Tišnova do Blanska, po které jsme přijeli my. 

První písemná zmínka o městečku obklopeném hlubokými lesy pochází z roku 1279. Týká se majitele zdejšího panství, kterým byl šlechtic Matouš z Černé Hory neboli „de Nigro Monte“. Pocházel z velkého a zámožného rodu a působil jako komorník markrabství moravského.

Patrně na začátku 14. století získává zdejší hrad s okolním panstvím, nového držitele. Stal se jím Apard z Florencie pocházející z významného florentského rodu Donatio. Jeho příbuznou byla patrně manželka významného italského básníka Danta Alighieriho, autora Božské komedie. Ten ale asi nikdy do Černé Hory nezavítal.

Florenťan Apard (později „Apard de Nigromonte“) přišel do českých zemí, aby se ke konci 13. století, jako člen významného florentského konsorcia, podílel na mincovní reformě krále Václava II., spojené s ražbou pražského groše a centralizací mincovnictví českých zemí v kutnohorské mincovně. Patrně za své zásluhy při reorganizaci mincovnictví dostal zdejší panství od českého krále a moravského markraběte. A k tomu úřad podkomořího.

Městečkem, které se rozrůstalo kolem kopce Paseka, je Černá Hora označována až od roku 1390. Zmíněný vrch byl porostlý jehličnany, jejichž zbarvení vypadalo oproti okolním listnatým stromům tmavší, černější. Patrně odtud vzešel název Černá Hora.

V letech 1333-1597 bylo panství ve vlastnictví pánů Černohorských z Boskovic. Za jejich vlády získalo městečko znak a erb, který má v patě štítu písmeno „N“ – Nigromons.

Další život Černé Hory je spjat jednak se zámkem, který byl přebudován z hradu a také s místním pivovarem. Do areálu zámku, ze kterého je dnes domov důchodců, jsem nahlédl, v pivovaru jsem především ochutnával.

Sládka jsem sice nepotkal, ale v jeho „nocležně“ jsme se ubytovali.

Sice městys Černá Hora neleží u Černého moře, ale kdyby člověk hodil v tomto městečku láhev se vzkazem do potoka Býkovka a tato by poslušně putovala jeho vodami i následně řekami Svitavou, Svratkou a Jihlavou, a dále přes vodní nádrž Nové Mlýny, odkud by pokračovala po vodě řek Dyje a Morava až do slavného Dunaje, tak by si mohl někdo vzkaz přečíst na břehu Černého moře.