Milano poprvé a Buongiorno Aperol Spritz

Žádné město se nemůže poměřovat s „věčným“ Římem. Jedině lombardské Milano je mu údajně neustálou výzvou. Bylo tedy otázkou času, kdy se to rozhodneme prověřit.

Ve čtyřiadvacátém roce třetího tisíciletí, ve čtvrtém měsíci, pětadvacátého dne po jedné hodině odpolední nás vítá Itálie na letišti Malpensa.

Buongiorno nám však Milano říká až na hlavním železničním nádraží Milano Centrale, které je jednou z největších železničních stanic v Evropě, a tudíž v italské i evropské železniční síti klíčovým uzlem.

A uzel to byl pěkně zašmodrchaný. Potřebovali jsme najít autobusovou zastávku konkrétní linky, kterou jsme měli dopředu zjištěnou. První obchůzka nádraží úspěch nepřinesla, tak jsme se začali ptát. Půlka lidí včetně policisty anglicky neuměla, zbytek netušil, proč chceme jet autobusem, když pohodlnější je to metrem. Asi po půlhodinové obcházce nádraží se nakonec rozhodujme využít služeb podzemní dráhy.

Milano je dnes plné krásy. Nejenom ikonickou budovu nádraží, její zajímavou fasádu a klenby si prohlížím z nedaleké kavárny. Jako by se na nás město Milano již těšilo a rozhodlo se nás získat již při našem příjezdu.

Harmonikáři v metru je potřeba nejprve zaplatit. Až poté naváže s člověkem přátelství.

Milano = moderní evropské velkoměsto 21. století. To je příměr, který k centru Lombardie naprosto přesně sedí. S příchodem nového milénia se ve městě objevila vzácnost, kterou by mnozí nečekali.

Futuristický zápal či budovatelská energie. Ze zdejších architektonických pokladů nás nejvíce zaujal Bosco verticale – svislý les.

Jedná se o obytnou dvojici budov, jejichž celou fasádu pokrývá přes 900 speciálně upravených stromů.

Zmíněné budovy jsou téměř energeticky soběstačné. Používají solární panely a odpadní voda je využívána k zavlažování zeleně na fasádě.

Nejmodernější část Milána se nachází na Piazza Gae Aulenti. Sídlí zde pobočky mnoha firem, které jsou známé po celém světě.

Na někoho se mohou mračit studená mramorová břicha obrovských bank, jiný bude obdivovat impozantní mrakodrapy, které se tyčí do neuvěřitelné výšky a směle se poměřují s někdejší antickou slávou města, které v 6. století vyměnilo východořímskou říši za království, jehož jméno nese část Itálie dodnes.

Dominantou zmíněné oblasti je nejvyšší mrakodrap ve městě, Torre UniCredit. Se svými 231 metry by měl být dokonce nejvyšším mrakodrapem v Itálii.

Uťapané nožičky si také potřebují odpočinou. Volíme relaxační léčbu metodou Aperol Spritz.

Několikapatrový chrám gastronomických rozkoší se jmenuje Eataly Smeraldo a nachází na náměstí Piazza Venticinque Aprile.

Objevujeme tady mnoho a možná ještě více dobrot, některé i za rozumné ceny. Rozhodování, co koupit, je velmi těžké. Tudíž nakonec uvnitř trávíme více času, než jsme původně předpokládali.

Itálie, to je také Giuseppe Garibaldi, vůdce nacionalistů, který vytvořil zárodek Italského království. Městská brána Porta Garibaldi v Milano se dříve nazývala Porta Comasina, jelikož tento oblouk v dórském stylu lemovaný dvěma portály postavili na památku návštěvy Františka I. Rakouského v roce 1825, tedy v době, kdy bylo budoucímu vůdci tzv. rudých košil 18 let.

Možná 19. března 1848 již někoho napadlo budoucí jméno této městské brány. Toho dne se totiž vzbouřilo milánské obyvatelstvo a po několikadenním boji vyhnalo rakouské vojsko. Nakonec byla ale brána zasvěcena Garibaldimu až v roce 1860.

Obdobně jako mnoho evropských měst, také město Milano se může pochlubit typickým vítězným obloukem, Jeho název zní Arco della Pace a nachází se na severní straně parku Sempione.

Impozantní oblouk je vysoký 25 metrů, ale bohužel není možné v rámci prohlídky vystoupat nahoru.

Dvě brány a jenom jeden Aperol Spritz. Tuto nerovnováhu je nutno vyřešit. Venku je příjemný podvečer, a tudíž je asi jasné, jak nakonec dopadlo skóre.

*

Pokračování: https://blog.idnes.cz/pavelliprt/milano-podruhe-a-posledni-vecere-ktera-se-nekonala.Bg24050868