Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?

Komu z vás nikdy „nešlápl na kuří oko“ čelný představitel církve, pastor nebo starší (presbyter) sboru ? Já bych mohl vyprávět ! Takové věci se mohou stát. Stejně jako se to děje v nejužší rodině. Sourozenecké bitky, odsekávání

1 Samuelova 26:6-13

rodičům nebo nespravedlivé tresty. Takové situace jistě prožil každý člověk. Proč o tom píši ? Protože důležitá je naše reakce. Naše reakce v situaci, kdy můžeme svému protivníkovi všechno vrátit. A právě v takové situaci byl král David. A pozorní čtenáři bible ví, že se do takové situace dostává už podruhé. Nejprve k tomu došlo v jeskyni, kdy jako důkaz odříznul Saulovi cíp pláště. A nyní k tomu dochází podruhé.

Jak se David zachová ? V prvním případě si nechal příležitost k pomstě proklouznout mezi prsty. Tak co teď ? Měl dostatek času, aby si tu první situaci důkladně promyslel. Teď může jednat na základě zralého rozhodnutí. Zbaví se konečně toho, který mu zřejmě jinak nedá pokoj do konce života ? Všimněte si, že na celý Saulův tábor „padla … mrákota od Hospodina.“ Takže tuto příležitost i zdárný průběh připravil Hospodin. A tak všechno jako by volalo: „Davide, chop se své příležitosti ! Nepromarni svoji šanci ! Ukonči trápení své i svých blízkých ! Vždyť ti to připravil Hospodin ! Je tedy správné, abys vykonal to, co je připraveno.“

Jak to tedy je ? Každá příležitost ospravedlňuje zlý skutek člověka ? Máme vykonat pomstu, když nám k ní Hospodin přichystal příležitost ? Anebo Hospodin připravuje takové příležitosti proto, aby nás vyzkoušel ? Aby vyzkoušel zda skutečně necháme pomstu v Božích rukou ? Moc se mi líbí to, jak v této situaci zareagoval král David: „Jakože živ je Hospodin, jistě jej Hospodin zasáhne; buď nadejde jeho den, kdy zemře, anebo odejde do boje a bude smeten. Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného.“ David se nenechal zlákat příležitostí. A že byla hodně lákavá. Saul byl v té chvíli naprosto bezmocný. A možná že i tato bezmocnost Davidovi pomohla zadržet jeho ruku. Aby nevykonal to, co patřilo do Boží kompetence.

Na základě dnešního slova jsem si připomněl některé situace, kdy jsem chytil tvrdý direkt. Někdy jsem se na nějakou dobu duševně složil a uzavřel. Jindy jsem se rozplakal jako malé děcko. A přitom jsem probíral svoje reakce – minulé a současné. To mám opravdu číhat na okamžik, kdy mi Hospodin připraví příležitost, abych si pro změnu dupnul já na kuří oka těch druhých ? Těch, kdo mi ublížili. Do tohoto uvažování mi jako memento zní to Davidovo: „Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?“ Takže by se mi to nevyplatilo. Tentokrát by dopadl trest od Boha na mne, jako na mstitele. A bylo by jedno, jestli jsem si příležitost připravil sám nebo by mi ji připravil Hospodin. Hospodinův pomazaný je prostě osobní pomstou nedotknutelný.

Tak jsem se na to podíval z druhé strany. Nejsem náhodou také já Hospodinův pomazaný ? A neplatí tedy pro mne stejné zaslíbení: „ Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?“ Ano. V podstatě ano. Vždyť k čemu sloužilo starozákonní pomazání ? K oddělení pro zvláštní službu. Třeba pro službu kněžskou nebo královskou. A já jsem byl podobně oddělen už dvakrát. Jednou pro službu v České biblické společnosti a to více než deseti církvemi. A podruhé pro službu vikářskou ve sboru Církve bratrské. Pokud tedy pro Saule platilo slovo o Božím zastání, mohlo by platit také pro mne.

V této chvíli se pokusím překročit svůj stín a podívat se na tuto věc s opravdu velkým odstupem. Připomenu známou věc ze Skutků apoštolských. Copak asi prožívali Kristovci, když je novozákonní Saul pronásledoval, spoutával, vodil k soudu a posílal na smrt ? Neměli někteří sto chutí ho obstoupit, jak bylo tehdy v Izraeli zvykem ? Podobně jako když Židé obstoupili Štěpána. Pak uchopit kameny a hodit je ? Bylo by to přirozené. Neptali se přitom všichni: "Kdo nás konečně zbaví toho našeho pronásledovatele ?" Předpokládám, že když neudělali to první, tak sáhli k tomu druhému. Volali k Hospodinu: „Zastaň se nás, Pane, vždyť hyneme.“ A Hospodin skutečně zasáhl, jak víme. Z toho nejdůslednějšího nepřítele Božího lidu, učinil největšího misionáře všech dob.

Co jsem tím chtěl říci. Člověk ve své přirozenosti touží po potrestání svého protivníka. Ale Pán Bůh míří dál. Vždyť jaký užitek by měl z člověka sraženého do prachu? Nakonec to tak sice dopadne. Všichni nepřátelé budou sraženi. Ale ne hned. Ne dnes. Protože nyní všichni prožíváme období příležitostí. Příležitostí ke změně. Ten, kdo nám „nejvíce pije krev.“ Právě ten může být proměněn. Může se nám stát naším bratrem. Může se stát Božím služebníkem. Chceme tomu bránit jenom kvůli svému pocitu ublíženosti ? Pak bychom pomalu ale jistě přešli na stranu Božího nepřítele. A to přece nechceme.

Co je tedy důležité ? Zaznívá to v Kristově slově z kříže: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Lukáš 23:34 Trpící a umírající Kristus se zastává svých trýznitelů, aby i oni měli šanci ke změně k dobrému. Souvisí to s tím, že „Nepřišel jsem, abych svět (rozuměj lidi) soudil, ale abych svět zachránil.“ Jan 12:47 A to je dobrý přiklad pro každého z nás, kdo prožívá něco podobného. Obklopen nepřáteli. Prožívající duševní nebo tělesné trápení. Všechno to pak vede člověka k tomu, aby nenáviděl a toužil po pomstě. Pán Ježíš Kristus nás ale vede k něčemu jinému. Vede nás k jinému boji. Ne proti lidem. Ale proti zlu, které se snaží vrazit klín mezi člověka a Boha. A tím i mezi lidi navzájem.

Jak tedy dobře bojovat ? Co udělal David ? Zadržel svou ruku a ruku svého bojovníka Abíšaje. Poodstoupil do bezpečné vzdálenosti. A pak upozornil Saule, že mu mohl ublížit, ale neudělal to. A nabídnul mu smír. Prokázal tak Saulovi milosrdenství. Prokázal mu dobro. A to je ten správný způsob boje proti lidským nepřátelům. I uprostřed největší bitvy prokazovat dobro svým protivníkům. Kdo tohle dokáže ? Rozhodně ne člověk, který se nechá zaslepit nenávistí. Může to dokázat člověk, který se nechal ovládnout Božím milosrdenstvím. Vždyť jemu samotnému bylo již tolik odpuštěno. Proto s tímto vědomím může odpustit i těm, kteří se na něm provinili.

Co napsat závěrem ? Už víme, že příležitost sama nedává právo ji využít. A zvláště příležitost udělat něco zlého druhému člověku. Ale v opačném případě to platí stoprocentně. Příležitost udělat něco dobrého by se měla využít vždycky. Nepromeškat ji ! A to zvláště tehdy, když se jedná o člověka, kterého nemáme rádi. Který nám třeba ublížil. Protože nakonec jde především o ten náš vztah. Vztah k Bohu, ale také k lidem. Právě ze svých vztahů a činů budeme jednou klást počet. Tak ať nezaváháme podat tu svoji číši vody tomu, kdo ji bude potřebovat. Bez ohledu na to, jestli je nám milý nebo nemilý.