Už toho mám pokrk

Jeremjáš 15:1-6

Minulou neděli jsem slyšeli, jak se Hospodin představil Mojžíšovi. Dozvěděli jsme se o jeho laskavosti a spravedlnosti. Dnes jsme četli o tom, jak jedná Pán Bůh v období vleklé krize. Judský král Menaše byl skutečně výlupek zla. Izraelský lid se jeho přičiněním dostal do hluboké krize. Zabředl do modloslužby.

A jak víme, nebylo to poprvé. V předchozích obdobích jeden král sloužil Hospodinu a další sloužil modlám. Tak se to neustále střídalo. Jednou nahoře, podruhé dole. Trochu to připomíná letošní zimní počasí. Jednou mrzne a podruhé všechno roztaje. To jednoho unaví.

Izrael tak dlouho střídal své strany, až se stalo něco nepředstavitelného. Četli jsme: „ Ty jsi mě opustil, je Hospodinův výrok … Už jsem unaven slitováváním.“ Jak je to možné ? Pán Bůh je všemohoucí. Jak by ho mohlo něco unavit ?

Už jste slyšeli o unavě materiálu ? Už jste někdy potřebovali kousek plechu a neměli jste ty správné nůžky ? Jak se to dělá ? Vite to někdo ? Vezmete plech do ruky, položíte na okraj stolu a ohnete ho. Pak ho otočíte a znovu ohnete – tentokrát na druhou stranu. Tyto cykly opakujete tak dlouho, až se materiál unaví. Co se stane ? V místě ohybů plech praskne. I ten nejpevnější materiál praskne, když se namáhá střídavě z obou stran.

Teď víme, že i železo se časem unaví. Proto snadněji porozumíme tomu, že něco unaví i samotného Pána Boha. Neznamená to, že by ho tato únava paralyzovala. Že by pro únavu nemohl nic dělat. Ale opakované přebíhání mezi Pánem Bohem a modlami ho prostě přestane bavit. Už toho má dost. Jak se říká: „Už toho má pokrk.“ Už to nebude dál snášet. Ale vztáhne svou ruku a neustálé přebíhače prostě zničí.

V této souvislosti mi vytanulo starozákonní slovo. Říká to Eliáš na hoře Karmel: „Jak dlouho budete kulhat na dvě strany?“ 1 Královská 18:21 Myslím, že dokonale popisuje, co se tehdy dělo v Jeruzalémě. Král, kněží i proroci sloužili bálovi. A Pán Bůh je předem varuje: „Až ke mně budou volat kvůli svému neštěstí, neuslyším.“ Jeremjáš 11:14 B21 Tak ale vztah k Pánu Bohu nemůže fungovat. Není možné sloužit Hospodinu jen půlkou těla. Stvořitel je totiž žárlivý. Nesnese konkurenci. O vlažné, polovičaté a kompromisní učedníky nestojí.

Každý z nás se musí jednou konečně rozhodnout. A to je právě účel krizových situací, do kterých nás Pán Bůh přivádí. V krizi se totiž musíme rozhodnout. Musíme se rozhodnout, čemu dáme přednost. Co opustíme a čeho nebo koho se přidržíme. Způsob tohoto Božího jednání je dobře vidět na jednom novozákonním příběhu. Pán Ježíš kázal na téma chleba života. A zcela záměrně věc vyhranil až na okraj snesitelného. Končí slovy: „Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“ Jan 6:51 A víte co následovalo. Značnou část učedníků doslovná představa tak pohoršila, že Mistra opustili. Ale tím to neskončilo. On přichází ke svým dvanácti nejbližším. Jde přímo k věci: „I vy chcete odejít?“ Petrova odpověď uhodí přímo na hlavičku: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života“ Jan 6:67-68 Čili jejich Mistr celou dobu mluvil o duchovním pokrmu. Vždyť to řekl zcela jasně: „Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život.“ Jan 6:63

Odvážím se už po několikáté připomenout jinou, tentokrát starozákonní situaci. Před mnoha lety ještě před tím, než izraelský lid vstoupil do země zaslíbené, promluvil ke shromáždění Jozue: „Vyberte si dnes, komu budete sloužit ... Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Nešlo o žádnou krizi. Boží lid dosáhl cíle své pouti skrze poušť. Je před ním nový život v zemi zaslíbené. Jaký bude ? Budou pokračovat ve vzpourách proti Hospodinu ? Nebo budou věrně následovat svého Stvořitele ? A do této situace zaznívá Jozuovo: „Vyberte si dnes.“ Jozue si totiž dobře pamatuje, jaké dobro a požehnání provází poslušný Boží lid. Ale také jistě nezapomněl, jak špatně se vedlo těm, kteří se vzpouzeli Božím pokynům.

Také každý z nás má zkušenosti s Božím požehnáním i s Božím napomenutím. Vždyť jsme jeho dcery a synové. A Pán Bůh se nám každému věnuje s plnou péčí. Vždyť, jak jsem připomínal během bohoslužby chval minulou neděli: „Vyryl si nás do svých dlaní.“ Izajáš 49:16 Proto se nesmíme divit, když přichází jeho napomenutí. Někdy je trochu drsné. Už jsem to na sebe některým z vás pověděl. Přicházím takhle do Jistoty. Je před mnou minimládež. Měl bych se v rozhovoru s Pánem Bohem připravovat na duchovní program. Ale to já ne. Ve své mysli dávám prostor všetečným myšlenkám o druhých lidech. Přestávám dávat pozor na cestu. A pak to přišlo. Dominik to popsal slovy: „V jednu chvíli jsem tě viděl, jak přicházíš a v zápětí si mi zmizel.“ Na mramorových dlaždicích před vchodem ležel sníh. Od spodu byl natátý. Takže ideální situace pro uklouznutí. To je zajímavé, jak se moje myšlenky během pádu okamžitě přeply jinam. Hlavně abych si nic nevymknul ! A když už jsem ležel: „Díky, Bože, že jsem v pořádku a nic mě nebolí.“ Bylo to takové razantní napomenutí spojené se zázrakem.

Také se vám stalo něco podobného ? A k čemu vás to vedlo ? Jen jste si zanadávali ? Někdo by měl ten chodník konečně posolit ! Nebo vás to vedlo k otázce: Proč zrovna já musím mít takovou smůlu ? Anebo jste šli hlouběji a ptali jste se: Copak mi tím chce Pán Bůh říci ? Proč mě takto zastavuje ?

V současné době rezonuje celým světem otázka: Proč Pán Bůh dovolil, aby přišla epidemie Kovid 19 ? Učedníci se ptali podobně Pána Ježíše, když potkali slepého od narození: „Zhřešil on nebo jeho rodiče ?“ A my víme, že důvod slepectví byl někde úplně jinde. Častokrát jednoduché odpovědi, které se jaksi nabízejí sami, nejsou pravdivé. V případě Kovidu 19 se snad shodneme, že se jedná o zastavení. O zastavení před další cestou. Je to takové důrazné pozvání: „Pojďte, projednejme to spolu.“ Izajáš 1:18

Lidé na celém světě jsou na tom stejně špatně. Uvědomují si, že mají něco společného. Mají společný problém. Ač je každý stát, národ i člověk jiný, přesto spolu začínají mluvit a jednat. To je ten první důsledek Božího zastavení. Lidé se začínají shromažďovat. A není důležité, zda se setkají fyzicky nebo na Zoomu.

A já vyhlížím další možný důsledek. Očekávám, zda k tomuto rozhovoru pozvou také Stvořitele světa. On je k takovému jednání ochoten. Dal to dostatečně najevo ve svém Slovu: „Pojďte, projednejme to spolu.“ Izajáš 1:18

Jak jsme všichni byli díky epidemii vrženi do virtuálního prostoru, dostali jsme důležitou informaci. Pro to, abychom se s někým setkali, tak si s ním nemusíme potřást rukou. Může být od nás nahony vzdálen a přesto se můžeme vidět a slyšet. Když chceme slyšet úžasné kázání, stačí zapnout počítač nebo televizi a už máme živé Boží slovo přímo v obýváku. Jak blízko má tato situace k rozhovoru s nebeským Otcem ! Je pro nás neviditelný, nedotknutelný a přesto s námi může hovořit. Jeho linka není obsazená, nemůže se přetížit, nevypadává. On si na nás čas udělá.

Minulých čtrnáct dní jsem se několikrát snažil domluvit setkání s jednou osobou. Vždycky jsem mu slíbil nějaký termín, ale pokaždé mi do toho něco přišlo. Tak tomu ale s Pánem Bohem není. On je tím starostlivým a vyhlížejícím Otcem. Ještě z dálky, kdy není náš obličej dobře rozeznat, On už rozpřahuje svoji náruč. A když přijdeme blíž, radostně volá: „Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály.“ Lukáš 15:22

Víte, mám naději. Mám naději, že jsme ještě svého Pána neunavili. Ještě můžeme přijít a získat s odpuštěním i požehnání. A teď nemyslím jen na naše společentsví, ale také na neratovické a na celé Čechy. Věřím tomu, že ještě všichni máme čas. Kéž by jasně zaznělo v naší zemi slovo: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Žalmy 95:7-8 Amen.