Jakub v epištole dvakrát zmíňuje pojem: Zákon svobody. Není to protimluv? Jak může někdo spojovat slovo zákon a slovo svoboda. Tak buď jsem zcela svobodný a nic mě nesvazuje. Nebo jsem svázán zákonem. A v takovém případě přece ...
Jakubův 1:19-27
Tento týden jsem si přečetl celou Jakubovu epištolu. A mohu to každému z vás jen doporučit. V první chvíli mi připadalo, že Jakub jen tak seskupil některé své osobní zkušenosti. Něco prožil a pak sestavil do několika kapitol takové střípky pravdy. Zaznamenal na papyrus takové kousky Boží moudrosti. Dnes bychom asi použili harddisk. Prostě seskupil pár takových aforismů, ve kterých je ukrytá hluboká životní moudrost. A musím se přiznat, že jsem byl z toho trochu rozčarován. Připadalo mi to příliš málo. A tak jsem si položil otázku: O čem to vlastně Jakub psal ? O čem ta jeho epištola vlastně je ? Probíral jsem tedy jednotlivé pasáže a hledal tu spojovací niť. Hledal jsem to, co mají všechny kousky společné. Takovou jednotící myšlenku. Teď vám prostě jen svěřím společnou myšlenku, která se v mé mysli vynořila.
Jakub dvakrát zmínil pojem: Zákon svobody. Není to protimluv ? Jak může někdo spojovat slovo zákon a slovo svoboda. Tak buď jsem zcela svobodný a nic mě nesvazuje. Jsem absolutně free, jak se dnes možná ještě říká. Nebo jsem svázán zákonem. A v takovém případě přece nemůže být o svobodě ani řeč. O jaké zákonitosti to Jakub mluví v souvislosti se svobodou ?
Myslím, že porozumět tomuto rozporu nám může pomoci první verš, který jsme četli: „Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“ Tak jsem si začal probírat své reakce v poslední době. Je pravda, že někdy je člověk utahaný, zesláblý. V takové chvíli každý podnět má na člověka zesílený účinek. Každý podnět, který může vzbudit obavu nebo vztek, má velkou šanci na to, že uspěje. Shodou okolností jsem si minulý týden znovu uvědomil známou pravdu, že v tomto rozpoložení není dobré číst emaily. Já jsem to přesto udělal. A samozřejmě už byl pro mne připravený ten správný text. Moje emoce vystoupaly až na vrchol. Zatmělo se mi před očima. Fantazie se rozběhla naplno. To je přece zcela jasný záludný útok. To nemohu nechat bez patřičné odpovědi. A už jsem ládoval munici slov do textu odpovědi. Moji mysl a moje ruce ovládl vztek a obavy. Cítil jsem se být ohrožen. A v tomto stavu jsem volil slova, která nebyla moudrá.
S odstupem času uvažuji o tom, jak to mělo být správně. Uvědomil jsem si, že když Jakub píše o jazyku, nemusí to být jen to, co máme v puse. Může tím myslet i náš rodný jazyk. Může tím myslet prostředek, kterým formulujeme své myšlenky. Prostředek, kterým exportujeme své myšlenky ze své mysli ven – do světa. Prostředek, kterým dáváme najevo celému světu, co v nás dřímá, co v nás doutná, čeho je naše nitro plné. A tím prostředkem pak mohou být i naše ruce, klávesnice a internet.
Znovu se vracím k myšlence skutečného jazyka v puse. Když o něm Jakub píše ve své epištole, zmiňuje koně a uzdu. Prostřednictvím uzdy, která jazyk svírá, může jezdec ovládat celého koně. A taková představa je mi blízká. Potřebuji uzdu, za kterou zatáhnu, a tak zadržím slova, která jdou od plic.
Slova, která jdou od plic. Nevím, jestli máte rádi písničky bratří Ebenů. Já je mám moc rád. Kromě jiného mi připomínají studentská léta. A v jedné písničce zpívají o kravatě. Hovoří o ní jako o: „společenské smyčce, která zadrží slova, která jdou od plic. A tak ji zavaž a utáhni.“ Takhle nějak ta slova jsou. Problém pořádně utažené kravaty spočívá v tom, že se s ní špatně dýchá. Proto mi připadá vhodnější obraz uzdy. Uzda poskytuje naprostou volnost. Pouze když je potřeba nějaká akce – třeba zastavit – dojde k citelnému zásahu. Kůň pozná, že se musí vzepřít kopytami, a tak zastavit.
Vzepřít se! Také tuto akci Jakub zmiňuje. Vzpomenete si někdo v jaké souvislosti ? Ve čtvrté kapitole píše: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ To je ale překvapení. Tak vzpoura je někdy správná reakce. Domnívám se, že právě přečtený text je nejčastější verš, který si připomínám. Který vyslovuji ve svém nitru. Kterého se chytám jako záchranného pásu, když se začínám topit. Kdykoli přichází pokušení. Kdykoli začínám pochybovat o tom, že tomuto pokušení odolám. Pak se utíkám k tomuto slovu. Volám těmito slovy ke svému Bohu a očekávám, že se mne zastane. Že mne nenechá na holičkách. Že když se k němu přiblížím, tak také On se přiblíží ke mně. A že mne pozvedne z mé situace. Už, už vidím, že tuhle zatáčku nevyberu. Tajím dech. A zůstává mi naděje, že mne Pán Ježíš uchopí, v poslední chvíli mě vytrhne ze sedačky a přitáhne si mě k sobě. Posadí mě vedle sebe. Ocitnu se tak v oáze bezpečí a pokoje. Na místě odpočinku, kde budu moci nabrat sil. Nabrat síly pro další nebezpečné utkání s vlastními touhami nebo pokušeními od toho zlého.
Když jsme teď spolu uvažovali o realitě. O tom, co se děje v našem životě tady na zemi. O tom, co se odehrává v našem nitru. Bylo by dobré zmínit dobrou cestu. Zmínit dobrý způsob, jak se vypořádat se všemi nástrahami, které nás v životě potkávají a budou potkávat. Protože čím Jakub začíná svoji epištolu: „Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení.“ Jakubův 1:2 Jinými slovy: Pokušení není důvod ke smutku nebo ke vzteku. Už zase přicházejí ty myšlenky. Už zase se dívám na něco a moc bych to chtěl. Už zase se mi nechce dělat to, co bych měl mít hotovo už dávno. Ne. Ať už je místem útoku naše mysl, naše oči nebo naše chutě. Je v těchto pokušeních skryt dobrý účel. A co je tím dobrým cílem všech pokušení, která nás potkávají ? Jakub to píše v následujících verších: „3 Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost.
4 A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo.
Tím dobrým cílem je vytrvalost a růst směrem k dokonalosti. Když odoláme pokušení, tak kousíček duchovně povyrosteme. Pokušení je prostředkem našeho růstu. I v pokušení můžeme vidět pravdivost Božího slova: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, …“ Římanům 8:28
Znovu se tedy ptám: Jak procházet tímto životem úspěšně ? Jak se nenechat vláčet svými emocemi ? Jak neprohrát s každým pokušením, která přicházejí den za dnem ? Kůň potřebuje uzdu. Co potřebujeme my ? Co potřebuje náš jazyk ?
Je to jednoduché a zároveň hluboce tajemné. Jednoduchost je v definici. Tu každý známe. Myslím, že je nám blízký obraz volantu. Kdo je tím naším řidičem ? Kdo volant našeho auta svírá pevně ve svých rukou ? Kdo šlape na plyn a také na brzdu ? Mohou to být naše emoce. Mohou to být naše touhy a přání. Může to být ten zlý. Ale také to může být dobrý Bůh. Záleží na našem rozhodnutí, koho k tomu volantu pustíme. Komu ho svěříme.
To byla ta jednoduchá a všem známá část tajemství úspěchu. Ale ta část hluboce tajemná spočívá v tom, jak uvést tuto známou pravdu do života. Jak udělat, aby to skutečně fungovalo. Rozběhneme to tím, že budeme chodit pravidelně do shromáždění ? Nebo že se budeme usilovně modlit ? Ale snad to spustíme tím, že si budeme co nejvíce číst bibli ?
Sám pro sebe jsem přijal, že na ten správný způsob nás upozornil Pán Ježíš. O jedné ženě řekl: „…dobrou stránku vyvolila, kterážto nebude odjata od ní.“ Lukáš 10:42 Vzpomenete si někdo na jméno té ženy ? A jaká to byla stránka ? Co dělala, k čemu se to rozhodla ?
Ano byla to Marie, která spočinula u nohou Ježíšových. Spočinula tam tiše. A jenom poslouchala. Poslouchala tak, že jí neuniklo ani slovo z Ježíšových úst. To je sen každého kazatel. Ale myslím, že je to i Boží sen. Když už čteme bibli nebo posloucháme kázání. Abychom četli nebo poslouchali tak, že nám neunikne ani slovo. Ani slovo, které nám posílá Pán Bůh. Slovo, kterým se nás chce dotknout. Slovo, kterým nás chce proměnit. Slovo, kterým chce v nás něco nového vytvořit. Slovo, skrze které nás che naplnit pokojem, nadějí a radostí. Slovo, kterým nás chce k něčemu pohnout. Slovo, kterým nás chce k sobě obrátit, přitáhnout a shromáždit nás ve své náruči.
Tak tiché a pozorné naslouchání. To je ta cesta ke změně. To je ta cesta ke skutečné svobodě uprostřed pokušení, niterné touhy a trápení. To je ta cesta k novému začátku, kdy začne naplno fungovat zákon svobody. A jak víte ze života Mojžíše: Nejlépe se začíná v osmdesáti letech. Nikdy není pozdě znovu začít. Vždy je právě ten správný čas. „…: Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.“ Židům 4:7 Amen.
Zákon svobody je explicitně zmíněn na začátku a na konci kázání. Uprostřed je vyjádřen jinými slovy jako uzda nebo volant. Popisuje se jeho účinek a způsob, jak ho uvést do vlastního života.
