Pojďme se chytnout za nos.

Přemýšlím o tom, ve kterém okamžiku Izraelci začali jednat podle svého? A kladu si tuto otázku i sám sobě. Kdy začínám jednat podle své vůle? Odpověď získáme z celého příběhu sporu Izraele s Benjamínci. Před každým bojem se totiž..

Soudců 21:1-4,13-23

... ptali: „Máme se vydat dnes do boje s našimi bratry?“ A Pán Bůh s tím vždy souhlasil. Přitom dvakrát Izrael prohrál a teprve potřetí slavil vítězstvím. Takže neúspěch bitvy nebyl a také není důkazem, že válka není podle Boží vůle.

Ovšem před rozhodnutím, že: „Nikdo z nás nedá svou dceru za ženu Benjamínci," nečteme, že by se Izraelci dotazovali Hospodina. A proto nás ani nepřekvapí, že se ani před nabídkou: „uchvaťte si každý ženu ze šíloských dcer,“ nikdo neptá Hospodina na jeho názor.

Jak mi takové jednání připomíná slib vojevůdce Jiftácha! Mám na mysli to, když prohlásil: „ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť.“ Soudců 11:31 Také není napsáno nic o tom, že by to Hospodin po Jiftáchovi požadoval nebo se na to nejprve Jiftách Hospodina zeptal.

Oba příběhy se liší v tom, že Izraelci hledali řešení. Bylo jim nejen líto své přísahy. Ale udělali také něco pro to, aby přísaha nedopadla na Benjamínovce tak tvrdě. Ovšem způsob jejich řešení připomíná české přísloví: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Oni přece nemohli ztratit svoji tvář. Nemohli vzít zpět své slovo. Viděli sice tvrdost svého rozhodnutí. Litovali toho. Ale neměli dost odvahy na to, aby své rozhodnutí vzali zpět a prohlásili ho za neplatné.

Jak jinak však jedná Hospodin se svým lidem a nejen s ním. Určitě si vzpomenete na Ninive. Na copak si Jonáš stěžoval? „Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“ Jonáš 4:2 V případě Ninive Hospodin neváhal nesplnit své rozhodnutí. Nezničil Ninive. Když viděl pokání a obrat Ninive zpět.

Podobně jednal Hospodin i se svým lidem. Kolikrát dovolil, aby je sousední národy napadly? A pokaždé, když k němu začal jeho lid volat, tak jim poslal vysvoboditele.

Předpokládám, že i každý z nás si vzpomene na podobné příběhy ve svém vlastním životě. Naše bloudění nás častokrát dostalo do nesnází. A copak Hospodin nevyslyšel naše upřímné volání a nepomohl nám z našich problémů? Nezažili jsme na vlastní kůži, že jsme vše uvrhli na Hospodina a on to spravil?

A tak když samotný Hospodin neváhá ustoupit od svého rozhodnutí. Oč více by jeho lid neměl váhat a ustupovat od svých přísah a rozhodnutí. Pokud zjistí, že dopad takových rozhodnutí je příliš tvrdý. Nebo že cíle, pro který bylo rozhodnutí vysloveno, již bylo dosaženo.

Tak tomu rozumím, když čtu: „Celá pospolitost pak vyslala mluvčí k Benjamínovcům … , aby jim vyhlásili pokoj.“ To byla právě ta chvíle, kdy se celý Izrael tak zvaně mohl “chytit za nos“ a ustoupit od své přísahy. Místo toho, aby prohlásili: „My však jim nemůžeme dát za ženy své dcery.“ Mohli právě v té chvíli prohlásit: „Protože jsme jim vyhlásili pokoj, je jejich vina přikryta. A tak již nic nebrání tomu, abychom jim dali za ženy své dcery.“

Proto teď probírám ve své mysli vztahy k některým lidem. Zranili mě. Odpustil jsem jim. Ale jsem schopen jim podat ruku a jednat s nimi tak, jakoby se nic nestalo?

Velkým vzorem v těch věcech je pro mne Hospodin. Protože on moji i vaši vinu od sebe oddálil jako je vzdálen východ od západu. Hospodin je připraven se mnou i s každým z vás začít každý den úplně od začátku. Tak si tak při této úvaze říkám, kdy se to konečně také naučím? Kdy budu schopen začít s každým člověkem každého jitra úplně od začátku? Jakoby se včera nic nestalo.

Nezbývá mi nic jiného, než projevit Hospodinu velikou vděčnost. Protože On je věrný i v odpouštění a v nových začátcích. Rád bych se nechal přemoci Jeho příkladem. Rád bych získal Boží podobu i v této věci. Pokud je to i vaše přání, tak ať se to stane nám všem. Amen.