Na začátku Ozeášova proroctví je to pěkná síla. Pokud bych já dostal takový pokyn od Hospodina, jak by se na mne asi dívali lidé z mého sboru – z mé církve? Copak by mi asi řekli starší tohoto sboru nebo kazatel? Zřejmě by mě ...
Ozeáš 2:4-25
... sotva plácali po ramenou. Rozhodně bych vzbudil pozornost. A ty řeči kolem toho! Celý den by mi zvonilo v uších, jak se říká.
Trochu mi to připomíná slovo Nátana ke králi Davidovi. Jak se David rozhorlil, když šlo o sobecké jednání druhého člověka. A tady je tomu podobně. To prorok Ozeáš nastavuje svým jednáním zrcadlo celému izraelskému lidu. Jako by z Božích úst hřmělo: To vy všichni jednáte jako tento můj služebník – Ozeáš.
A tak zcela po právu a pochopitelně druhá kapitola začíná oznámením trestu pro nevěrný lid. Tento lid má přijít o všechno, co během let získal. A proč? Aby prohlédl ze svého poblouzení. Aby také pochopil, kdo mu všechny ty dobré věci dal.
Hodně mi to připomíná to novozákonní: Poznáte pravdu a ta vás vysvobodí. Pravdu o sobě. A také pravdu o Bohu. Ve světlé chvíli Boží lid volá: A i to z ruky tvé dali jsme tobě. Je si plně vědom, že nic na světě. Nic, čeho se dotýká a co může získat. Nemá jiného původce, než Stvořitele všehomíra. Vše. Každé stvoření. Každé zrnko písku spočívá a pramení z Božího Slova. Jen díky němu stojíme, dýcháme – žijeme.
Můžeme to popírat. Můžeme si vymýšlet všechny možné teorie. Nebo podobně jako tehdejší severní izraelské království vytvářet všechna možná i nemožná božstva. A jim přisuzovat všechny dobré i špatné věci, které nás v životě potkají. Ale to nezmění nic na tom, že pravda je jinde. A kdo pravdu pozná, ten získá přístup ke všem dobrým věcem, které mu Hospodin připravil. A jak už jsem vícekrát napsal. Ty budou stát opravdu za to.
Druhá věc, která mě skutečně zaujala je popsána v druhé části této kapitoly. Začíná v 16. verši. Ale já připomenu i 15. verš. Kvůli kontrastu obou veršů: „Navštívím ji s trestem za dny baalů, kdy jim obětovala, zdobila se náušnicemi a šperky, chodila za svými milenci, ale na mě zapomněla, je Hospodinův výrok. Ale hle, já ji přivábím, přivedu ji do pustiny a budu mluvit k jejímu srdci.“ „Ale hle, já ji přivábím …“ a Hospodin pokračuje: „… budu mluvit k jejímu srdci.“ Co na vás dýchlo z těchto slov? Na mne působí jako laskavý až něžný zájem. Podobně jako když se chlapec snaží získat srdce své vyvolené. A srdce je právě to místo, o které tu běží.
Pokud totiž byl izraelský národ obklopen dostatkem všeho, co potřeboval. Tak mu tyto věci bránily v tom, aby přemýšlel. Aby pohlédl trochu dál, než na konec své ruky. Stačilo mu, aby se dobře najedl a napil. A více nepotřeboval. Neříkáme tomu dnes spotřební způsob života? Jak vidíme, není to nic nového. Také Izrael – Boží lid – se naučil žít spotřebním způsobem. A Hospodin se tak dostal na okraj jeho zájmu. Stal se opak toho, k čemu nás vybízí Pán Ježíš: „Hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno.“ Izrael začal nejprve hledat to ostatní. A o Boží království přišel. Dokonce přestává být Božím lidem. Je to proces výměny. Dárce nahradíme dárkem. A tak přijdeme i o to, co si myslíme, že máme. Děti jsou někdy takové. První věta, když vchází rodič mezi dveřmi: „A cos mi přines – cos mi přinesla? A když nic, tak okamžitě ztrácí zájem o příchozího. Nechovejme se ke Stvořiteli světa jako děti. Tady si z nich neberme příklad.
Takže jak ze spotřebního způsobu života ven? Apoštol Pavel volá: „Kdo mě vysvobodí …?“ Kdy bude člověk takto volat? V období dostatku a hojnosti? Nebo ve stavu nouze a problémů? Odpověď je jasná. A tady vidíme, jak nám – lidem – vidí Pán Bůh až do žaludku, jak se říká. Dobře ví, že pokud nepřijdeme o zdroje svého spotřebního života, tak se o něj nebudeme zajímat. Proto také izraelský lid vyvádí na pustinu. Četli jsme: „… přivedu ji do pustiny …“ Místo, kde není dostatek. Místo, kde je naopak nouze. Na pustém místě není nic k jídlu, k pití. Není tam žádná zábava. Jsme tam jen my a Hospodin. Nic nás neruší v rozhovoru. Žádný rokenrolový hluk nebo práce sbíječek. Teď slyšíme Boží slovo. Teď rozumíme. A co nám Pán Bůh říká? Znovu to připomenu: „Já tě přivábím … já promluvím k tvému srdci …“ Tahle slova rozechvívají mé nitro. Tak dokonalý a všemohoucí Bůh tolik stojí o mé nitro, že přes moji porušenost a nestálost, použije všechno k tomu, aby mě k sobě přivábil. A to, co bude říkat, promluví k mému srdci. Nenechá mě lhostejným. Ale dotkne se mě takovým způsobem, že mu prostě neodolám.
Když znovu pohlédneme na předchozí ztráty izraelského lidu, tak uvidíme, že se podobají bouři a hromům před jeskyní Eliáše. Přicházejí proto, abychom zpozorněli. Ale pak přišel hlas jemný a tichý. A právě ten promlouvá a dotýká se našeho nitra. A právě tímto způsobem začíná vztah člověka k Bohu. Uprostřed pustiny. Kde nás nic neruší. S nitrem připraveným. Se srdcem ztišeným. Právě v té chvíli přichází Hospodin se svým niterným dotykem. Se svým tichým a laskavým slovem. Jak v takové chvíli odpovíme? Necháme se obejmout Božíma rukama a naplnit slovem, které přináší uzdravení všech zranění, jež jsme dosud utržili? Vždyť právě vnitřní uzdravení je ta naše nejhlubší potřeba. Tady není třeba váhat. Hospodin neucukne v poslední chvíli. Jak už všichni víme. On stojí za svou nabídkou plnou vahou. On ji splní. Dostojí svým slibům. Tak pojďme a berme si plnými hrstmi. Vše je připraveno.
A co je připraveno? Tak mi to připomíná konec života Jóba. Dostal více než to, oč během zkoušek přišel. A právě v tomto duchu dostává Boží lid a spolu s ním i my sami – zaslíbení. Začíná to: „Tam jí dám její vinici …“ Pokračuje: „Odstraním jména baalů z jejích úst …“ A vrcholí: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností, právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“
Netouží každý člověk nejvíce právě po právu a spravedlnosti? A pokud se mu něco v životě nepovede, tak po milosrdenství a slitování? A tady navíc přichází nabídka k úzkému společenství a odhalení všech Božích tajemství. Protože co jiného znamená „zasnoubím si tě“ a „poznáš Hospodina.“ Obraz důvěrného a intimního vztahu mezi manželi Pán Bůh použil jako paralelu ke vztahu mezi Ním a jeho lidem. Je to tajemství. Ale je to krásné tajemství. Protože také harmonický vztah mezi manželi je a může být krásný. Nevěříte? Přijďte k nám na návštěvu. I mne stále udivuje, jak mohl Hospodin vytvořit harmonický vztah mezi tak odlišnými lidmi.
A co teprve vztah mezi Hospodinem a člověkem. Vždyť kdo se může více lišit, než Stvořitel a stvoření? Ve všech směrech je to naprosto nevyrovnaný vztah. Jak by mohl fungovat? Může fungovat jenom proto, že Hospodin přichází za člověkem. A přitom připraví nejen vhodné prostředí. A my už víme, že je to právě pustina beze všeho rušícího hluku. Ale připraví také člověka. Nechá ho projít očistným procesem nedostatku a trápení. A samozřejmě zapracuje také sám na sobě. V jeho nádheře by člověk Boha neunesl. Proto na sebe vzal podobu člověka – Ježíše. To aby se dostal na stejnou úroveň jako člověk. Aby si s ním mohl popovídat. Aby mu člověk rozuměl. A přitom mu nemohl nic vyčítat. Jak víte, Ježíš procházel stejnými problémy, jako každý z nás. Včetně puberty.
Takže toto je Boží plán pro člověka. Vytrhnout ho z jeho komfortu. Postavit ho do pustiny. Sestoupit na úroveň člověka. A pak ho pro sebe získat. Získat laskavým slovem, po kterém naše nitro ve své hloubi už dlouho touží. Přiznáme si to? Pokud ano, získáme dobrého a věrného přítele. A to v dnešní bouřlivé době, kdy hodně věcí i přátelství ztrácí na své hodnotě, stojí za to. Co myslíte? Je to tak? Je Hospodin tím přítelem, který naplní nejhlubší touhy a potřeby našeho srdce? Pokud ano, tak neváhejme. Už se neochuzujme o to nejlepší, co můžeme získat. Pokoj, radost, naději. Vždyť každý víme, čeho je nám nejvíc třeba. Pán Bůh vám bohatě žehnej v tento adventní čas. Čas příchodu, setkání a přítomnosti Hospodina v naší zemi. Amen.
