Napomenutí nebo povzbuzení? Záhuba nebo nový začátek?

V této části bible je jeden z mých nejoblíbenějších textů. Mám na mysli dialog mezi Hospodinem a Izajášem. Hospodin se ptá: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ A Izajáš odpovídá: „Zde jsem, pošli mne!“ Mám tento dialog rád, protože ...

Izajáš 6:1-13

... se s ním ztotožňuji. Jako bych sám stál před Hospodinem a říkal mu: "Tady jsem, Pane, Tak mě, prosím, pošli." A už si přitom představuji, jaké slavné slovo mi Hospodin svěří a já je pak k radosti všech posluchačů půjdu vyřídit.

Jak to ale bylo s Izajášem? Jaké slovo měl vlastně vyřídit? Bylo to něco slavného? Něco radostného? Něco, co by uvedlo posluchače do nadšení a chval? Naprosto ne! Izajáš s očištěnými rty uhlíkem z Hospodinova oltáře má vyřídit slovo, které je plné kritiky. A nejen kritiky, ale také beznaděje. Protože Hospodin to totiž se svým lidem vzdal. Jakoby říkal: Už vám nic a nikdo nepomůže. Ani mé slovo vám nepomůže. Budete to sice slyšet, ale nebudete tomu rozumět. Budete to sice vidět, ale nepochopíte to. Bude tomu podobně, jako ve známém přísloví: Jakoby hrách na stěnu házel.

A tak se nabízí otázka, proč vlastně Hospodin vůbec takové slovo poslal? Vždyť v něm na první pohled není žádná naděje. Takže nám může připadat jako trochu zbytečné. Lid už je stejně odsouzen, tak proč ho zneklidňovat ještě více. Nebyla by pak vlastně jeho náhlá a nečekaná smrt pro něj takovým vysvobozením z trápení?

Nakonec jsem přece jen takový srpeček naděje přece jen našel v posledním verši této kapitoly: „… po pokácení zůstane jen pahýl. Ten pahýl je svaté símě.“ Takový pařez. Vhodný tak akorát pro to, aby si na něj člověk sedl. Ale nový život? Nový začátek? Nová ratolest?

Ratolest z pařezu! Nepřipomíná vám to něco? Mě okamžitě vytanul slavný text z 11. kapitoly téhož proroka: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce.“ Právě z toho neslavně vzniklého pařezu, který na první pohled vypadal jako totálně mrtvý. Právě z něho vzejde výhonek – proutek, který díky bohatým kořenům svého základu ponese ovoce. A když se začtete do dalších veršů z této 11. kapitoly, tak se dozvíte, jak slavný výhonek to bude.

Opět totiž došlo k tomu, že se lišil pohled člověka a Hospodina. Tam, kde člověk viděl jen záhubu a zmar, tam Hospodin viděl nový začátek a slavnou budoucnost. Jak je to možné? Odporuje to přece všem zkušenostem člověka. A v pozadí této myšlenky jakoby chrastily mrtvé kosti ve známém údolí. Na první pohled je to beznadějná situace. Ale vzápětí začnou tyto kosti obrůstat masem. Co se to s nimi stalo? Kde se vzala ta životodárná moc, která přemohla smrt a daroval nový život?

Asi tušíte, že za každým novým začátkem stojí Hospodin. Právě tam, kde už ztrácíme jakoukoli naději. Kde nám připadá, že všechno směřuje do záhuby a zmaru. Právě tam je dobrá příležitost, abychom se obrátili k Hospodinu.

Protože právě Hospodinovo slovo je to, co mění věci a situace. Já totiž zároveň s předchozím prohlášením pevně věřím, že nic a nikdo se nevymkne z Božích rukou. Člověk sice může vyvádět různé skopičiny. Stejně se jeho život bude pohybovat v mantinelech, které mu připravil sám Hospodin. Nemyslím si, že by nás tato skutečnost měla vést ke smíření se s osudem. Rád bych, aby nás to naopak povzbudilo. Abychom si byli jisti, že ať už se v životě dostaneme do jakékoli situace. Ať už si život zavaříme tak nebo onak. Přesto všechno je pro každého z nás ještě naděje. Naděje, že je možné východisko. A to východisko začíná tím, že se obrátíme k Hospodinu.

V jedné starší písni se zpívá: „Tak jaký jsem, ač nemám nic …“ Nemusím se tedy před audiencí u Pána Boha dát nejprve do kupy. Právě naopak. Mohu k němu přijít nečesaný, nemytý, zmatený, rozčilený, naštvaný a vyklopit mu všechno, co mě zrovna trápí.

A Hospodin není jen nějaká vrba, která nás vyslechne a tím to skončí. Protože když se svěříme se svými trablemi Hospodinu, tak právě tím všechno dobré v našem životě začne. Nevěříte? Já tomu věřím. A mám s tím dobré zkušenosti. A nejenom já. Zeptejte se klidně křesťanů, které máte ve své blízkosti. Předpokládám, že vám to potvrdí a řeknou vám také řadu příkladů ze svého života. A příklady táhnou, jak praví jedno latinské přísloví.

Tak dnes jsem vám předložil slovo napomenutí, ale zároveň plné naděje. Napomenutí, že se klidně můžete dostat do situace, kterou prožíval Boží lid – přestanete rozumět Božímu slovu a chápat jeho význam. A naději, že v takové situaci má Hospodin pro vás i pro mne připravené řešení. Toto řešení spočívá v tom, že se spolu obrátíme k Hospodinu. A to přes to, že nebudeme rozumět a chápat. Přes to, že budeme ponořeni do svých problémů a starostí. Všechno to haraburdí sebou přineseme před Hospodinovu tvář a složíme to u jeho nohou. A On to vše od nás převezme a dá to do pořádku. Chce to kus odvahy. Ale pokud přitom budeme už na pokraji svých sil, bude to pro nás jednodušší. Přeju sobě i vám odvahu a víru. Víru alespoň tak malou, jako je hořčičné zrno. Amen.