Na téhle oslavě bych rád byl !

Četli jsme: „Celé shromáždění se dohodlo slavit dalších sedm dní. A tak slavili svátek dalších sedm dní.“ Jaký k tomu to shromáždění mělo důvod ? Tak si to tak představuji, kdyby kazatel na konci shromáždění vystoupil na kazatelnu

2 Paralipomenon 30:21-27

Četli jsme: „Celé shromáždění se dohodlo slavit dalších sedm dní. A tak slavili svátek dalších sedm dní.“ Co myslíte, jaký důvod k tomu shromáždění mělo ? Tak si to tak představuji, kdyby kazatel na konci shromáždění vystoupil na kazatelnu a řekl: „A kdo chce, může tady se mnou zůstat ještě další hodinu.“ Ve shromáždění by to asi zahučelo. A sem tam by se asi ozvalo: „To určitě, padre. Už se těším, až vypadnu. Víc slov bych už neunesl. Tak zas někdy příště, jo ?“ No a kdyby si snad milý kazatel dovolil navrhnout: „Sestry a bratři, co kdybychom tady zůstali ještě celý týden ?“ Tak to by asi povstalo celé shromáždění a jedněmi ústy by řvalo: „Hele, tak to teda ne ! Proto jsme si tě nezvolili. Proto tě neplatíme. Koukej pěkně rychle ukončit shromáždění a s takovými nápady nám dej pokoj.“

Proto asi těžko pochopíme náš příběh. Těžko porozumíme nadšení Izraelců, kterým se tak líbilo na bohoslužbě, že chtěli zůstat co nejdéle. Chtěli přidat. Podobně jako na koncertě. Vytleskávali kněze a levíty. A volali: Chceme ještě! Chceme více. Nikdo nás odsud nedostane, dokud nezískáme více radosti. Více pokoje. Více Božího požehnání.“

Trochu odskočím k myšlence jednoho z kazatelů, se kterým jsem se setkal. Jedno jeho prohlášení se stává už skoro tradicí. Kdysi řekl: „Na Evangelium by se měli stát fronty !“ A tato představa a výzva v jednom mířila ven – mimo církev a sbor. Náš příběh se ale týká nitra sboru, nitra společenství věřících lidí. A tak uvažujme o tom, jestli bychom neměli stát frontu na Boží požehnání. Frontu na radost a pokoj od Hospodina.

Teď jsem si uvědomil, že jednu frontu občas stojím. Naposledy jsem ji stál minulou neděli. Byla to fronta na chléb a víno během Večeře Páně. Některým se stýská po době, kdy chléb a víno jim přinášelo staršovstvo až do lavic. Ale mám za to, že tato fronta ukazuje správným směrem. Ukazuje, že duchovní věci jsou důležité. A stojí za to projevit svůj zájem. Vystát si tu frontu. Určité nepohodlí mi pak názorně ukáže, jak je pro mě právě Večeře Páně důležitá. Jak o ni stojím. Co jsem pro ni ochoten udělat.

A když se vrátíme k našemu tématu, mohu pokračovat otázkou: Jaké další duchovní věci jsou tak důležité, že bych o ně měl stát ? Že bych o ně měl usilovat podobným způsobem ? Co vlastně prožívali Izraelci v Jeruzalémě tak úžasného, že chtěli zůstat na stejném místě ještě další týden ? A vzpomenete si na podobnou touhu Ježíšových učedníků ? Tři z nich byli na hoře proměnění společně s Ježíšem. Pak k nim přistoupili Mojžíš s Eliášem. Nakonec z oblaku zaznívá hlas Hospodina: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“ Matouš 17:5 A co napadlo Petra ? Pojďme postavit stánky. A jako by říkal: „Pojďme tu zůstat. Já chci ještě. Chci zakoušet, chci prožívat totéž a to co nejdéle, jak to půjde.“

Co měly tyto situace podobného ? Co to je, co nutí Izraelce nebo Petra k tomu, aby zůstali. Aby chtěli ještě. Aby toužili po tom, aby ta chvíle nikdy nepřestala ? Četli jsme, že se celé shromáždění radovalo. A to tak velikou radostí, že už desítky - možná dokonce stovky let nic takového neprožili. A co prožíval Petr, že se mu nechtělo odejít ? Ježíšův vzhled byl proměněn. Celý jen zářil. Přišel Mojžíš a Eliáš. A nakonec přišel i Hospodin sám. No to bylo velké !

A jak prožíváme dnešní shromáždění my. Je to také něco velkého ? Také my jsme dnes naplněni takovou radostí, že se nám nechce domů ? Máme touhu volat na kazatele: „Chceme ještě ! Ještě nám pověz nějaké Boží slovo. Pojďme ještě zazpívat chválu. Jenom ať nepřijdeme o radost, kterou teď prožíváme.“ Anebo prožíváme schromko jako Petr: „Pojďme tu zůstat ještě chvíli. Vždyť jsou tu s námi tak úžasní a obdarovaní lidé. A je s námi také Hospodin. V Jeho přítomnosti je nám tak dobře. Chtěli bychom s Ním zůstat už navždy.“

Pokud v nás není tato touha, tak je něco špatně. Otázkou pak je, proč vlastně ještě chodíme do shromáždění ? Zvláště, když nás už nenaplňuje radost a touha zůstat v něm co nejdéle. Zůstat spolu s bratry a sestrami. Zůstat s Hospodinem. Dobré je, že pokud nám tyto věci chybí, můžeme je znovu získat. To sám Hospodin je pro nás připravil. Pojďme o ně žádat a prosit. A to neodbytně jako ta vdova žádala nespravedlivého soudce. A nakonec si vydobyla to, po čem toužila. A co my ? Po čem toužíme ? Toužíme po radosti ? Pokud ano, tak o této touze řekněme svému Bohu. A řekněme mu to právě dnes a tady. A buďme si jisti, že Hospodin tuto naši upřímnou touhu naplní. Vždyť nás má rád. Amen.