A příběh krále Menaše dále pokračuje. Pustil se potom do stavby hradeb kolem Jeruzaléma. Odstranil z chrámu všechny cizí bohy a sochy. „Opravil Hospodinův oltář a obětoval na něm oběti pokojné a oběť díků.“ 2 Paralipomenon 33:16
Paralipomenon 33:1-13
To je všechno pěkné, ale proč mě král Menaše tolik zaujal?
Předchozí králové totiž buď začali dobře, ale nedotáhli svůj život a dílo do dobrého konce. Nebo začali špatně a také tak skončili. Ale král Menaše? Hned od svých 12-ti let, kdy začal kralovat, „dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, ...“ Tak jsme to spolu četli ve druhém verši našeho textu.
A co mě tedy na něm zaujalo? Právě takový král byl u moci celých 55 let. Jeho předchůdce, David, kraloval 40 let. Šalomoun vedl izraelský národ také 40 let. Jak to, že právě ten Menaše dostal darem dlouhověkost? Copak neměly být jeho dny ukráceny? A jeden král skutečně skončil již po třech měsících. Jaký důvod mohl mít Hospodin, že nechal právě tohoto krále naživu 67 let?
O jednom Božím motivu se dočteme v poslední kapitole 2 knihy Paralipomenon: „Hospodin, Bůh jejich otců, k nim nepřetržitě posílal své posly, protože měl soucit se svým lidem i se svým příbytkem.“ 2 Paralipomenon 36:15
Takže Hospodin má soucit se svým lidem. Cítí s ním. Cítí také s každým z nás. Není mu jedno to, co zrovna prožíváme. Tím si můžeme být jisti. A tento Boží soucit nevyprchá, když jeho lid dělá něco špatného. Když provokuje. Když dráždí. Když si postaví svou hlavu. Někdy se totiž chováme jako malé děti. Víme, že něco nemáme dělat. Nebo naopak dělat máme. A přesto se rozhodneme podle svého pohledu. Podle svého srdce. Jako bychom říkali Hospodinu: „My si to uděláme podle svého a Ty, Hospodine, s tím nic neuděláš.“
Pravděpodobně si něco podobného myslel také náš král Menaše. Nedbal na nepřetržitě posílané posly Hospodinovi. A dál si dělal to, co sám uznal za vhodné. Až nakonec Hospodinu došla trpělivost. Rozhodl se, že milého krále Menaše vyvede z omylu. Z omylu, že s jeho vzpourou Hospodin nic nenadělá. A právě „ proto na ně Hospodin přivedl velitele vojska asyrského krále.“
Možná, že to není na první pohled patrné. Ale pokaždé jde o Hospodinovo slovo. A my už o tom víme, že se nenavrací k Pánu Bohu s prázdnou, ale vždy vykoná, k čemu je poslal. Izajáš 55:11 Pokud Boží lid toto slovo slyší, přijme a jedná podle něho, je cíl splněn. Ale pokud Boží lid dělá, že neslyší, nemůže se toto slovo vrátit s prázdnou, ale začne hledat jiného posluchače. A těm jiným posluchačům kupodivu stačí málo a oni vyrazí, aby Boží slovo naplnili.
Je to smutné. Vždyť kdo by měl nejradostněji a nejochotněji přijímat Boží slovo? Neměl by to být právě Boží lid? Vždyť kolik jsme toho již z Boží ruky dostali? Jaká hojnost dobrých věcí provází náš život! Obávám se, že naše srdce z těch dobrých věcí ztučnělo. Takže už nejsme tak dychtiví posluchači, ale leniví. Posluchači pomalí a neochotní.
A jak to tedy dále pokračovalo s králem Menaše? Četli jsme, že „Menašeho lapili, provlékli mu chřípím hák, spoutali ho bronzovými řetězy a odvedli do Babylóna.“ Uprostřed toho nejhoršího, co král prováděl, na něho a na celý národ dopadla ruka Hospodinova. Nestalo se to zčista jasna. Ale po dlouhodobé a vytrvalé snaze přemluvit krále a judský lid k tomu, aby přestal jednat svéhlavě a slovy knihy Zjevení: „vrátil se tam, odkud jsi klesl.“ Zjevení Janovo 2:5
Zde dochází ke druhému zlomovému momentu. A to je druhá věc, díky které mě král Menaše tolik zaujal. Protože třeba faraon se po každé egyptské ráně jen více a více zatvrdil. Jak reagoval Menaše? Začal Hospodinu vyčítat to, co mu provedl?
Ne! Došlo k naprosto mimořádné změně postoje, které jsem si všiml už jen u samařského krále Achaba a také právě u našeho Menaše. Co jsme to četli? „V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost …“ A já v té změně vidím něco jonášovského. Mám na mysli slova písně: „Takového Jonáše Pán Bůh moři nenechá.“ Tady to sice přímo nezaznívá. Ale třeba v případě zmíněného Achaba poznamenává Hospodin proroku Eliášovi: „Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil?“ 1 Královská 21:29
A tak v příběhu Menaše jsme jen svědky toho, že na mimořádné jednání člověka – Menaše – také Hospodin reaguje zcela mimořádně. Vždyť Boží slovo nakonec vždy dosáhne toho, k čemu bylo posláno. Jaké prostředky však přitom bude muset použít, to je zcela na každém z nás. Ten, kdo slyší hned, nedostane pohlavek. Tak si to pamatujeme z dětství. A podobně to funguje i mezi Pánem Bohem a námi – dospělými Božími dcerami a syny.
V případě krále Menaše jsme dále četli: „Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.“ Myslím, že právě o toto poznání jde Pánu Bohu především. „Jenom Hospodin je Bůh.“ Protože jestli i pro mne a pro tebe bude Hospodin Bohem, tak zcela přirozeně mu budu naslouchat. Budu jeho slovo přijímat a budu také jednat podle něho.
Na začátku je tak toto osobní poznání. V průběhu je proměna a poslušné jednání. A nakonec je odpočinutí. To všechno působí to samé Boží slovo. Přemýšlím o tom, jak projít touto cestou s co nejmenšími ztrátami? Jak si ušetřit bolestná poznání, že tudy cesta nevede?
Existuje jenom jeden způsob. I Samuel se tomu musel naučit. Díky knězi Elímu nakonec odpovídá na Boží hlas správně: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ 1 Samuelova 3:10 A právě Samuel později nejen slyšel, ale také přijímal za své a poslušně vyrazil pomazat nového krále Davida, i když se tehdejšího krále Saule obával. 1 Samuelova 16:2,13 Ke správné reakci na Boží slovo je tak občas potřeba sebrat pořádný kus odvahy. Ale mám za to, že to stojí za to. Co myslíte? Je tomu tak? Amen.
