Kteříž ostříhají marností pouhých, dobroty Boží se zbavují. Jonáš 2:9

Možná, že se v duchu ptáte, jak spolu souvisí citované Boží slovo z proroka Jonáše v názvu úvahy a náš dnešní text ? Když jsem uvažoval o tom, co vlastně Pán Bůh Šalamounovi zasliboval, vytanul mi na mysli známý text z Jonáše.

1 Královská 9:1-9

A myslím, že název pěkně shrnuje obsah devíti veršů. Protože o čem je prvních pět veršů ? Není to o Boží dobrotě ? A o čem jsou další čtyři verše ? Není to o tom, jak člověk může o tuto zaslíbenou Boží dobrotu přijít a co to pro něj bude znamenat ?

Kdykoli si připomenu životní příběh Šalomouna, tak si uvědomím, jak krásně začal. Dobře zvolil moudrost jako dar, který si vyžádal od Boha. Pak se projevil jako moudrý soudce v případu dvou žen a jednoho dítěte. Potom se pustil do stavby chrámu, ve kterém spočinulo Boží srdce. Protože právě o to vlastně jde na prvním místě. Aby Hospodin zůstával v naší přítomnosti. Pak se můžeme spolehnout na všechna zaslíbení, která jsou s touto Boží přítomností spojená. Můžeme s nimi počítat. A v souvislosti s názvem našeho uvažování – můžeme počítat, že náš život bude naplněn Boží dobrotou.

A jak se to bude projevovat ? Může být náš život naplněn Boží dobrotou, i když nebude naplněn jídlem, pitím, šaty a domy ? Jako tomu bylo v případě Šalomouna. Znovu jsem si uvědomil, že o všechny zmiňované věci jednou přijdu. Nic z toho, co teď vlastním, si sebou na věčnost nevezmu.

V té souvislosti jsem si znovu vzpomněl na Pavla a Silase, kteří leží spoutáni ve vězeňské kobce. Byli i oni obklopeni Boží dobrotu ? Nemysleli si, že udělali něco špatně ? A teď se jim to vymstilo. Přišli o to dobré z Boží ruky ?

Jób k této problematice říká: „Copak máme z Boží ruky přijímat jen dobré ?“ A víte, že Jób věděl, o čem mluví.

Jak tedy posoudit, kdy jsme obklopeni Boží dobrotou a kdy jsme o ni přišli ? Kdy jsme přestali jednat podle Boží vůle a pak zákonitě přišel trest.

Sám vidím, že to není vůbec jednoduchá otázka. I učedníci v této věci chybovali, když hodnotí slepého od narození. Víte přece, na co se Pána Ježíše ptali: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“

Když se znovu vrátím do situace Pavla a Silase. Asi si vzpomínáte, že navzdory své těžké situaci chválí Pána Boha zpěvem a modlí se. To mě vede k tomu, abych předchozí otázku obrátil. Může být člověk obklopen Boží dobrotou, i když tomu okolní situace nenasvědčuje ? Pavel, Silas a také starozákonní Josef byli ve vězení. Tři Izraelci – Šadrak, Méšak a Abed-nego – ve vyhnanství byli uvrženi do ohnivé pece. Jak v takových situacích může člověk počítat s tím, že zůstal obklopen Boží dobrotou ? Kde je ta zaslibovaná Boží dobrota, když se mi děje právě tohle ?

Jsou to vlastně dvě otázky. Proč se mi to děje ? A jak se projevuje Boží dobrota tady a teď ?

První otázka „Proč“ míří na Boží plán. A to nejen s jedním člověkem. Jak můžeme vidět třeba v pokračování příběhu Pavla a Silase. Díky jejich utrpení a vysvobození z něj uvěřil jejich žalářník a celá jeho rodina. Díky mému utrpení, díky mému postoji v něm může Pán Bůh oslovit celé mé okolí. Je to prostředek, jak zasáhnout ty, na kterých Pánu Bohu záleží. A já je přitom ani nemusím osobně znát.

Ta druhá otázka míří na představu o Boží dobrotě. Představa člověka se zřejmě zásadně liší od té Boží představy. Je to praktický příklad toho, jak se liší celé myšlení Boží a myšlení člověka. Jako člověk bych zřejmě dal přednost tomu, kdyby se Boží dobrota projevovala dostatkem a pokojem se všemi lidmi. Ano, máme usilovat o pokoj se všemi lidmi. Ale co když ti druzí o tento pokoj usilovat nebudou ? Povedou s námi spor nebo dokonce válku. To se pak Boží dobrota tiše vytratí ?

Věřím tomu, že Boží dobrota mě bude obklopovat za každé situace. Žádný zlý úmysl mě o ni nepřipraví. Nemohu přece zapomenout na známé Boží zaslíbení: „Kdo se vás dotýká, dotýká se zřítelnice mého oka.“ Pánu Bohu rozhodně není jedno, co se s námi děje. Co prožíváme a jak se cítíme.

Na druhou stranu to, že člověka v životě potkávají zlé věci, je prostě fakt. To se nedá popřít. A někdy nás tak semelou, že pozapomeneme na to, že jsme i přes to všechno obklopeni Boží dobrotou. V takové situaci potřebujeme prohlédnout. Podobně jako prohlédl služebník proroka Elíši. Nestačilo mu ujištění: „Více je jich s námi než s nimi.“ Celý kopec byl totiž obklopen nepřátelským vojskem. Ale když prohlédl, uviděl mnohem větší vojsko andělů.

V té souvislosti jsem si uvědomil, že už mnohokrát jsem četl zaslíbení: „Když je Bůh s námi, kdo proti nám.“ Ale opírám se vždy o toto slovo ? Nejsou právě naopak všechny mé myšlenky upřeny na bolest, nesnáze nebo neštěstí, které zrovna prožívám ?

Jak v takové situaci jednal Pán Ježíš ? Vzpomínám si na příběh s Lazarem. Pán Ježíš v tom měl hned od začátku naprosto jasno. Věděl, že Lazar umřel proto, aby se ukázala Boží moc a sláva. Přesto, když přichází k Lazarovu hrobu, tak je ve svém nitru tak hluboce pohnut, že se rozpláče. Avšak nezůstává jen u svého pláče. Zármutek ho neparalyzuje. Ale pokračuje dál v tom skutku, který pro něj nebeský Otec připravil. A díky tomu zármutek svůj i všech lidí okolo obrací v radost. V radost, vděčnost a chválu nebeskému Otci.

Vděčnost a chvála nebeského Otce. To je, myslím, cílem utrpení, kterému Pán Bůh přes všechnu svoji dobrotu a lásku dovolí, aby nás potkalo. Utrpení, které čas od času prožíváme není samoúčelné. Neslouží jen samo sobě. Ale má v sobě skryt hluboký smysl. Ten však není vidět na první pohled. Je pro člověka skryt do té chvíle, než mu Pán Bůh otevře duchovní oči.

Ovšem co máme dělat ve svém trápení před tím, než porozumíme tomu dobrému Božímu záměru ? V pozadí této otázky vidím jinou. Ta jako by přicházel z té Boží strany: „Pavle, důvěřuješ mi ?“ Odpověď na tuto otázku není pro člověka jednoduchá. Myslím, že podobně se cítil apoštol Petr, když Pánu Ježíši musel třikrát odpovědět na otázku: „Petře, miluješ mě – máš mě rád ?“ A podobně jako Petr víme, že Pán Bůh vidí do našeho srdce. Takže ještě než odpovíme, Hospodin sám dobře ví, jestli mu opravdu celým srdcem důvěřujeme. Přesto chce naši odpověď slyšet. Když zazní z našich úst: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že ti důvěřuji.“ Bude to potvrzením našeho rozhodnutí. Bude to ústní smlouva, o kterou se můžeme opřít během útoku pochybností. A to, že pochybnosti přijdou, věděl i jeden novozákonní muž. Mám na mysli to, když volal: „Věřím, Pane. Pomoz mé nedověře.“ A v této prosbě je také skryta naděje pro každého z nás. Naděje, že se těmi pochybnostmi díky Boží pomoci, díky Boží dobrotě nenecháme zviklat. Že svému slibu – Hospodine, já ti důvěřuji – dostojíme.