Ke komu tedy připodobníte Boha?

Hned v prvním verši se Izajáš ptá: „Ke komu tedy připodobníte Boha? Jakou představu si o něm učiníte?“ Připadá mi, že prorok tyto otázky pokládal jako protiváhu k představám národů okolo Izraele. Nebo jako protiváhu k troufalému..

Izajáš 40:18-31

vychloubání asyrského krále a jeho číšníka v předchozích kapitolách Izajáše.

A co my? Také máme pozdvihnout své oči vysoko? Hned mi přitom vytanulo napomenutí anděla pro učedníky: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ Skutky apoštolské 1:11 A tak se moje myšlenky stočily k diskusi Filipa a Pána Ježíše. Mám na mysli Filipovu žádost: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Vzpomínáte si, jak Pán Ježíš Filipovi odpověděl? „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Jan 14:9

Protože jaký lepší obraz by mohl nebeský Otec mít, než právě svého Syna. Syna, který souhlasil se svým úkolem a také poslušně šel a vykonal to?

Pojďme spolu pokračovat v této myšlence. Myšlence o Božím obrazu. Není to poprvé, kdy se tohoto téma dotýkám. Nebyl právě člověk vytvořen proto, aby věrně zobrazoval Boží podstatu?

Takže když věc hodně zjednoduším: Pokud se podívám do zrcadla, uvidím střípek Boží podoby. Proč však jenom střípek?

Prvním důvodem je Boží velikost. Ve srovnání s Pánem Bohem je schránka člověka tak nepatrná, že se do ní více než střípek obrazu Hospodina prostě nevejde.

Druhým důvodem je Boží záměr. Teď narážím na jeden z popisů církve Kristovy. Je přirovnána k tělu Kristovu. A jednotlivé Boží děti jsou přirovnány k částem tohoto těla. Je to taková velice pestrá mozaika. Božím záměrem prostě je, aby jednotlivé dílky mozaiky zobrazovaly jenom střípek celku. To proto, aby společně pak tvořily celý obraz.

Takže teď máme k dispozici odpověď na Hospodinovy otázky: „Ke komu tedy připodobníte Boha? Jakou představu si o něm učiníte?“

První náznak – střípek tvoří každý člověk bez výjimky. Všichni jsme totiž započítáni jako Boží stvoření. Nikdo nevznikla sám o sobě bez toho, že by o něm Hospodin nevěděl, nebyl přitom, když byl zárodek člověka uhněten v lůně jeho matky a ani se mu nevymknul z rukou.

Druhým zobrazením je pak mozaika celé Kristovy církve. Pořád přitom nemohu pochopit, jak něco tak nesourodého a často protichůdného může tvořit jeden kompaktní celek. Jak to, že se Kristova církev už dávno nerozpadla? Odpověď dobře znám. Pán Ježíš řekl, že jeho církev nepřemohou ani brány pekelné. To znamená, že ani vnitřní rozpory nemají žádnou šanci. Přesto zůstávám stát plný údivu a také vděčnosti. Vděčnosti, že to s námi – se mnou Hospodin už dávno nevzdal.

Nakonec zůstává otázka: Stačí to? Je církev sama dostatečným obrazem Boha zde na zemi? Tak první vaší poznámkou by mohla být další otázka: A kde má to tělo hlavu? A většina už bude zřejmě znát odpověď na tuto sugestivní otázku. Víme, že hlavou církve je Boží Syn – Kristus.

A po tomto zjištění – při pohledu na církev, jejíž hlavou je sám Kristus - vidíme již celého Boha v jeho velikosti? Už jsme odhalili všechna Boží tajemství a nic dalšího nezbývá?

Domnívám se, že naprosto ne. Vždyť jenom o nás samých platí slovy apoštola Jana, že „nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme (rozuměj v nebi, 1 Janův 3:2).“

Tím spíše současné zobrazení Hospodina v podobě církve bude také jen dočasné, jen částečné. Aby bylo doplněno po našem příchodu do Božího království.

Proto se už teď tak těším na to svoje „ach,“ až spatřím nádheru skrytou v Božím království. Až uvidím Pána Boha takového, jaký je. Pak ztratí význam všechny obrazy, když uvidím Hospodina v tváří v tvář. A spolu s ním i originál všeho ostatního. A konečně pochopím smysl všeho stvoření a smysl celého svého života. Protože dnes mi tohle všechno stále uniká. Občas zahlédnu nějaký ten střípek poznání. Něco mi dojde. A celkový pohled. Nádherný Boží úmysl s mým životem uvidím až jednou – až tam, kde na mne i na každého z nás čeká Nebeský Otec s otevřenou náruči. A já se proto také těším na to, až řekne: „Tak pojď, synu. Dejte mu to nové roucho a na znamení synovství mu vložte na prst ten prsten. Pojď a raduj se spolu se mnou.“

Takže touha poznat Otce, kterou vyjádřil tak jednoduše apoštol Filip, je správná. A tak jak je Božím zvykem v celé historii stvoření, bude naplněna hned, ale jen částečně. Závdavek. To je ta Boží metoda. To proto, abychom okusili. Podobně jako když dostaneme lžíci polévky nebo kousek masa na vidličce. Tím větší chuť pak dostaneme na celé jídlo.

Takže závdavek je tu proto, aby člověk dostal ještě větší chuť. Chuť setkat se se svým Bohem tváří v tvář. A to právě ve chvíli, kdy takové setkání člověk sám unese. Nesklopí svůj zrak hanbou. Nesesune se k zemi náporem pocitů. Ale zpříma a radostně bude hledět Hospodinu do očí. A to s nadějí. S očekáváním, jaké milé překvapení mu jeho Otec přichytal. Těšíte se? Já se těším. Amen.