Jsme věrní, ať to stojí, co to stojí?

Dnešní slovo je o věrnosti. Koho by nezaujala věrnost Rekábejců? Přestože jim číši vína nabízel sám prorok – Boží služebník – tak se nenechali zlákat. Nepřestoupili pokyn svého otce. Jak vzácné!

Jeremjáš 35:1-19

Jak jinak jednají ostatní obyvatelé Jeruzaléma. Od krále počínaje po poslední děvečku. Nechávají své syny a dcery procházet ohněm. Stavějí modly na střechách svých domů. A nebojí se tyto modly postavit také v chrámu – v Božím domě.

Přesto dostali ještě jednu šanci. Jeruzalém je v obležení Babyloňanů. Tu král přikáže, aby každý movitý člověk propustil své otroky. Všichni souhlasí. A na potvrzení procházejí rozpůlenými dobytčaty. Podobně jako Abraham při uzavření smlouvy s Hospodinem.

Otroci jsou propuštěni. Ale vzápětí si to všichni rozmyslí a přinutí je otročit dál. Jaký výsměch uzavřené smlouvě. Všichni se tak k Hospodinu obrátili zády. Jejich slovo. Jejich slib nic neznamenal. Jenom tak nakupili provinění na provinění.

Co s takovými lidmi? Má cenu se jimi dále zabývat? Nejsou takovou tou solí, která už ztratila svoji chuť, takže už nezbývá nic jiného, něž ji vyhodit na smetiště?

Je tomu tak. Už skutečně nezbývá nic jiného, než Izraelce odstranit. Ale co se stane s těmi věrnými Rekábejci? V té souvislosti si vzpomínám na to, jak Pán Ježíš v podobenství bránil vytrhávat plevel z pole, protože by se přitom mohli vytrhnout také užitečné klasy obilí. Ale tady přichází jiné řešení. Rekábejci dostávají zaslíbení: „Z rodu Jónadaba, syna Rekábova, nebude vyhlazen ten, kdo by stál v mých službách po všechny dny."

Jinými slovy: Hospodin je dost mocný na to, aby jeho hněv nedopadl plošně. Ale aby dopadl cíleně – jen na ty, kteří Ho k tomuto hněvu vyprovokovali.

V podobném duchu je také v předchozí kapitole proroka Jeremjáše zaslíbeno: „V oněch dnech už nebudou říkat: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«, nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby."

Takto mi to připadá spravedlivější. Proč by měli synové trpět za provinění svých otců. Ať si otcové sami vyberou to, co si natropili. A mělo by to platit i obráceně.

Ale co dál? S Hospodinovým hněvem to všechno skončí? Už není žádná naděje na obnovu domu Izraelského? A my si můžeme klást podobnou otázku o svých národech. O svých církvích. O svých sborech.

A právě do takové situace zaznívá jasné Boží zaslíbení: „Toto praví Hospodin: Podaří-li se vám zrušit moji smlouvu se dnem a moji smlouvu s nocí, takže nebude dne ani noci v určený čas, pak bude zrušena i má smlouva s Davidem, mým služebníkem, a nebude mít syna, který by kraloval na jeho trůnu, i s lévijskými kněžími, mými sluhy.“ Jeremjáš 33:20-21

Čili pokud bude trvat střídání dne a noci. Pokud bude existovat země, slunce, měsíc a hvězdy, tak do té doby bude trvat Hospodinova smlouva s Božím lidem.

A schválně píšu „s Božím lidem.“ To proto, že si upřímně myslím, že smlouva platí nejen pro Izrael, ale také pro ty jiné ovce. Pro každého z nás, kdo jsme uvěřili. Vždyť v nebi není jen dvanáct starců, kteří reprezentují  dvanáct pokolení izraelských. Je jich tam dvacet čtyři. A těch druhých dvanáct reprezentuje právě nás, kteří také patříme do Boží rodiny.

Kdo tedy zůstane zachován, pokud na zem dopadne Boží rozhořčení? A to může mít různou formu. Pandémie, tornáda, válka. V poslední době máme pro každou formu Božího hněvu dost příkladů.

Jak vidíme z příkladu Rekábejců, tak zachováni budou ti věrní. Ti poslušní. Ti, kteří odolají, i když pokušení přijde z rukou váženého člověka – třeba proroka Jeremjáše.

Pro ně pak bude platit další zaslíbení: „Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.“ Žalmy 91:7 Neznamená to, že věrní nebudou procházet nebezpečnými situacemi. Ale Hospodinova ruka je přikryje a provede je i třeba údolím stínu smrti.

Pořád si přitom připomínám slova apoštola Pavla: „Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.“ Židům 12:4 A musím se přiznat, že k takovému projevu věrnosti ještě nejsem připraven. A kdo je? Boží Syn k tomu připraven byl. Kdy už se mu konečně začnu podobat i v této oblasti?

Celá úvaha mě vede k prosbám. Přitom vidím svou nepřipravenost. A tak mi nezbývá než vztáhnout své ruce k tomu, který má dostatek moci, aby doplnil ve mně to, co mi schází. A já věřím, že může doplnit nedostatek věrnosti každému z nás. Amen.