Jsme ve válce ?

Efezským 6:10-24

Nedávno jsem znovu přemýšlel o koronaviru. Uvažoval jsem o tom, čemu se jako lidé máme naučit ? A napadla mě podobnost s vyučováním Izraelského národa. Izrael dostal spoustu pokynů, jak má žít. A jedním z nich byla řada příkazů ohledně obětování zvířat. Vylévala se zvířecí krev jako symbol očištění hříchu. Tak se do myslí Izraelců hluboce vrývala myšlenka, že pro odpuštění hříchů musí být prolita krev. Tím způsobem byl celý národ připraven na oběť Pána Ježíše. Všem bylo naprosto srozumitelné, že jeho krev má tu schopnost, aby očistila hřích. Izrael byl připraven. Boží Syn pak svojí obětí přinesl záchranu každému, kdo ji přijal.

A kde vidím podobnost výuky obětováním zvířat s dnešní situací ? Čemu nás může naučit pandemie ? Každý sice ví, že za pandemii může virus. Ale když jdeme po ulici, vidíme ho už z dálky ? Můžeme na ostatní zakřičet: „Pozor, támhle se blíží koronavirus !“ Nebo, když je už pouhý metr před námi, můžeme se mu vyhnout ? Je to sice hmotný objekt. Předpokládám, že se ho běžně dotýkáme svým tělem. Ale můžeme ho vzít do rukou a odhodit ho od sebe ? Obávám se, že nic z toho není možné. A tak jsme vydáni na milost a nemilost viru, který očima nevidíme a rukama neuchopíme. Jako lidé, jsme proti jeho útoku bezbranní.

Nepřipomíná vám to něco z toho, co jsme četli ? „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ Efezským 6:12 Není to doslova totéž. Ale to ani obětování zvířat nebylo totéž jako oběť Pána Ježíše. Jako výuka k tomu, že skutečný nepřítel není vidět, to bohatě stačí.

A tak jsme svědky toho, že celý svět poznává, jak skutečná hrozba přichází neviditelně a neuchopitelně.

Trochu odbočím. Možná znáte filmařskou myšlenku o neviditelném bojovníkovi. Někdo něco vypije nebo se podrobí fyzikálnímu experimentu. Výsledkem je, že jeho tělo lidské oči nevidí. Ale toto tělo neztratí svoji hmotnou podstatu. Takže může chodit po schodech a nepropadne se do středu země. Neprochází zdí. Musí pěkně otevřít dveře, aby se dostal dál. Může udeřit protivníka. A naopak, když utrží ránu, tak ho to bolí.

A to jsou právě rozdíly mezi filmařkou fikcí a dnešní realitou. Vir nemůžeme odpálit tenisovou raketou. A i když bychom ji vypletly nanovláknem, nebudeme vědět, kam udeřit.

Kde se tedy odehrává boj s virem ? Odehrává se uvnitř našeho těla. Díky očkování se může imunitní systém připravit. Může se vyzbrojit. A pak ho nepřítel nezaskočí. Imunita pak ví, jak na vir zaútočit. Ví, jak vir porazit.

A to je další prvek výuky k duchovnímu boji. Protože kde se odehrává duchovní boj ? Odehrává se v našem nitru. A jak se můžeme na něj připravit ? Apoštol Pavel to důkladně popsal v textu, který jsme četli. Nebudu se věnovat každému prvku výzbroje. Dotknu se jen některých.

To první, co bych rád připomněl je napsáno ve třináctém verši: „abyste se mohli v den zlý postavit na odpor.“ Den zlý. Díky Pánu Bohu není každý náš den zlý. Jsou také dobré dny. Nebeský Otec nám dopřává mnoho radostných dní. Dní, kdy si na trápení a bolest ani nevzpomeneme. Ale pak přijde den zlý. Den, kdy na nás dopadne duchovní útok. Jde o to, aby nás takový útok nezastihl nepřipravené.

To druhé, je štít víry. Četli jsme: „Stůjte tedy … vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho zlého.“ Efezským 14a a 6:16 Přemýšlel jsem o tom, co může být těmi ohnivými střelami ? Odrazí je naše víra. Co může odrazit víra ? Víra může odrazit pochybnost. Co slyší Adam s Evou z úst hada ? „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Genesis 3:1 Snaží se zasít pochybnost o Božím pokynu, o Božím slovu. Pochybnost o naší důvěře v Boha. Snaží se uvolnit pouto mezi člověkem a Stvořitelem. A snaží se to dělat velmi rafinovaně. Každý z nás má citlivé místo. Stačí dobře vybrané zlé slovo a naše nitro se hroutí nebo naopak je vzteky bez sebe.

Pro mě je takovým citlivým místem nespravedlnost. A to hlavně nespravedlnost vůči mé osobě. Instinktivně pak hledám zbraně nejtěžšího kalibru, abych se bránil proti nespravedlivému útoku. Přitom dobře znám slovo: „Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ 1 Korintským 6:7 Ale tato znalost mi moc nepomáhá. Nespravedlnost je spolehlivý spouštěč těžce ozbrojené kavalérie v mém nitru. V takovém případě se z pokorného jehňátka stává rytíř bez bázně a hany.

Ale takhle to má být ? Nezní nám výstražně: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům ?“ Nedostává tak náš štít víry trhlinu ? Takové trhliny pak pohotově využije náš skutečný nepřítel. Vyšle do této trhliny další šípy podezírání a nenávisti. A my začínáme prohrávat. Je v takovém případě vše ztraceno ? Je možné náš štít víry opravit – zacelit prasklinu ? Ano, je to možné. V té souvislosti mi zní Ježíšovo prohlášení o bohatství: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ Matouš 19:26 Pokud někdo umí spravovat štít víry, tak je to především a jedině Pán Bůh sám. Žalmista to ví, když říká: „onť zajisté všecko spraví.“ Žalmy 37:5 A když všecko, tak i štít víry. Máme-li svůj štít víry celý popraskaný nebo dokonce děravý jako řešeto, obraťme se na toho, kdo má tu moc dát jej do pořádku.

To třetí, o čem bych rád mluvil, jsme četli v osmnáctém verši: „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.“ Efezským 6:18 Výzva k modlitbě přímo navazuje na předchozí myšlenku. Pokud máme děravý štít víry, máme se obrátit na Hospodina. Ale jak se na něj máme obrátit ? Myslím, že každého napadne odpověď. V modlitbě oslovujeme svého Pána. V modlitbě mu předkládáme všechny své prosby. Proto zcela přirozeně rozumíme výzvě k obrácení se na Hospodina, jako výzvě k modlitbám k Hospodinu. Nevím, jestli jste si všimli, ale je tam významná připomínka: „modlete se v Duchu svatém.“ Jak tomu máme rozumět ? Když se modlíme, tak se modlíme. Proč bychom měli zvát Ducha svatého ke spolupráci ?

Problém je, že i když víme, co nás trápí, ve skutečnosti nevíme jak se mám modlit ? Co máme říkat ? A také nevíme, jak dosáhnout toho, aby se naše modlitba dostala až k uchu nebeského Otce ? A právě s tím nám pomáhá Duch svatý. On totiž ví, jaká slova použít a má tu moc dostat naši modlitbu až k Božímu trůnu. Díky pomoci Ducha svatého se nemusíme bát modlit tak, jak umíme. Modlitba není prezentace toho nejlepšího, čeho jsme schopni. Na množství slov, na délce modlitby vůbec nezáleží. Důležité je, aby naše nitro počítalo s Duchem svatým. Když mu svěříme svá trápení, své problémy, On je tak mocný, že překlene vzdálenost mezi námi a Pánem Bohem. Nemusíme se bát, že by naše modlitba někam zapadla nebo se ztratila cestou.

Co si můžeme dnes odnést ? S čím můžeme počítat ? Na co se můžeme spolehnout ? Každá zlá věc nás může naučit něčemu potřebnému a důležitému. Naše víra nám pomáhá v boji proti tomu zlému. A když v našem štítu víry vzniknou trhliny, máme za kým jít. V modlitbách se můžeme obrátit na svého Stvořitele. A ani v modlitbách nejsme osamoceni. Vždyť víme, že nám schází slova. V podstatě ani nevíme, jak a za co se modlit. Požádejme o pomoc Ducha svatého. Vždyť slovy apoštola Pavla: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. 27  Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“ Římanům 8:26-27 Amen.