Jsem jenom hříšník

Proč tak pesimistický název ? Vždyť všichni velmi dobře víme, kým vlastně jsme. Ale já jsem po vzoru kazatele zkoumal své nitro. A něco jsem si uvědomil. Myslím si o sobě, že jsem něco víc. A opravdu jsem. Díky Boží milosti ...

Kazatel 7:15-22 

„Vždyť na zemi není spravedlivý člověk, který by konal dobro a nehřešil.“ Tento verš mi připadá podobný tomu, který jsem zmiňoval minule: „Není spravedlivého, není ani jednoho.“ Římanům 3:10 Ale znalci Písma mi teď budou oponovat: Ale jeden by se přece našel ! A včera a předevčírem jsme si přece připomínali jeho narození. A střízliví oponenti by hned přidali: „Ale to byl Boží Syn !“ A my můžeme dodat: „A co jsme my ? Usychající tráva, vadnoucí květ. (Izajáš 40:7) Prach usedající na zem. (Genesis 3:19)“

Proč jsem sáhl k tak pesimistickému úvodu ? Vždyť všichni velmi dobře víme, kým vlastně jsme. Ale já jsem po vzoru kazatele zkoumal své nitro. A něco jsem si uvědomil. Myslím si totiž o sobě, že jsem něco víc. A opravdu jsem. Díky Boží milosti jsem byl přijat do Boží rodiny. Ale to neznamená, že jsem přitom nepřestal být hříšníkem. Sice omilostněným, ale pořád jen hříšníkem.

V té souvislosti si vzpomínám na závěrečnou scénu filmu: „Nebeské království.“ Hrdina se vrátil z Izraele do své domoviny. Do své kovárny. Než odešel, byl totiž kovářem. A tu přijíždí anglický král Richard – zvaný Lví srdce. A ptá se: „Jsem anglický král. Hledám hrdinu ze Zaslíbené země.“ A tento hrdina odpovídá: „A já jsem jen kovář.“ A to opakuje asi dvakrát. Jsem jenom kovář. A ve stejném duchu mohu o sobě prohlásit: A já jsem jen hříšník. A není to nějaké sebetrýznící prohlášení. Je to střízlivý a pravdivý pohled na sebe sama. Každý věřící člověk zůstává tady na zemi hříšníkem. A běda mu, když na to zapomene. Když ze sebe dělá něco, co není.

Trochu odběhnu v myšlence k jinému televiznímu filmu. Včera (25.12.) jsme se s manželkou dívali už poněkolikáté na filmovou pohádku: Anděl Páně. A i tentokrát se mne dotkla hlavní myšlenka tohoto uměleckého díla. Pokud požadavky na druhé lidi přerostou požadavky na sebe sama, tak se z člověka stane nespravedlivý soudce. Pravidla a zákony jsou sami o sobě dobré. Ale když se jich chopí člověk. Velmi snadno se v jeho rukou stanou bičem.

Když o tom přemýšlím, tak si uvědomuji, jak snadno odsoudím jednání druhých lidí. Když se jedná o druhé, tak se můj zrak zostří na maximum. Připadám si jako ostříž, který vidí s kilometrové výše každou myšku. Pán Ježíš o tom také věděl. Proto řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Lukáš 6:41 Proč tomu tak je ? Proč se mi tak snadnou posuzuje jednání druhých ? A přitom jsem slepý k tomu svému ? Jak se říká: „Nevidím si ani na špičku vlastního nosu.“

Teď se vrátím k tomu jak jsem minule vybízel, abychom se tolik nepozorovali. Protože úplně stačí, když nás pozorně sleduje Hospodin. A naopak jsem povzbuzoval, abychom právě Hospodinu jeho pohled opláceli. Abychom se místo na sebe, dívali na Hospodina. Ale co když se na chvilku podíváme na svého Pána. A pak nám pohled sklouzne na naše bratry a sestry ? A začneme je porovnávat s Božími požadavky. A to je samozřejmě ostrý kontrast. Vždyť kdo z lidí se může srovnávat se samotným Stvořitelem ? Nikdo z lidí nemá nejmenší šanci ! A tak, když srovnáváme nesrovnatelné, vidíme jen obrovské nedostatky svých bližních. A pak naše mysl „nenechá na druhých nit suchou,“ jak se říká. A ti z nás, kdo mají ostřejší jazyk, dají průchod spravedlivému rozhořčení.

V této chvíli se musím přiznat, že jsem se na to během letošních vánoc také chystal. Vadilo mi, že někteří významní členové sboru nechodí na bohoslužbu tak často, jak by podle mne měli. A hned jsem měl po ruce to správné biblické slovo. Znáte ho: „a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku.“ Židům 10:25 Určitě bych těmto lidem uštědřil políček. A sám bych si připadal jako ten, kdo bdí nad právem a spravedlností. A přitom bych rozséval jen rozhořčení anebo ublížení. Nic dobrého by z toho nevzešlo.

Co nám tedy radí kazatel ? Na co se máme soustředit ? Čemu se máme věnovat ? Jak máme dobře jednat ? Četli jsme: „Nebuď příliš spravedlivý a nepočínej si nadmíru moudře. Nač se budeš ničit?“ Jinými slovy: Nepřeháněj to. Nebuď příliš tvrdý na druhé. Ale ani na sebe. Neočekávej toho tolik od člověka. Vždyť nás Písmo mnohokrát vyzývá: Člověče, očekávej na … Hospodina.

Kazatel zmiňuje i druhý mantinel. Opět připomenu 17. verš: „Nejednej příliš ničemně a nebuď blázen. Proč bys měl zemřít mimo svůj čas?“ Trochu se přitom ošívám. To mě kazatel nabádá, abych jednal ničemně ? To určitě ne ! Ale tento kazatel je realista. A rozhodně „nevylévá s vaničkou i dítě.“ Dokáže pochopit, že i normální věřící člověk se může dopustit něčeho zlého. Každý z nás se může zapomenout. Podobně jako král David. Ale díky Bohu, že nám posílá naše Nátany. Protože když se nám v takové situaci rozbřeskne, tak se můžeme chopit slova kazatele: „Nejednej příliš ničemně a nebuď blázen.“ Jinými slovy: Když si uvědomíš svůj zlý čin, zastav se. Nepokračuj dál. Obrať se a navrať se zpátky. Navrať se tam, odkud jsi vypadl. Vrať se ke své první lásce. K tomu, co jsi miloval. Zjevení Janovo 2:5-6

A na konec připomenu 18: verš: „Bude dobré, když se tohoto přidržíš a ani tamto neopustíš, protože kdo se bojí Boha, vyjde z toho obojího.“ „Kdo se bojí Boha, vyjde z toho obojího.“ Jinak řečeno: Nemusíme upadat do extrémů. Můžeme kráčet cestou úměrnosti. A proč bychom to dělali ? Prvním důvodem je, že upadnutí do extrému nekončí dobře. My sami na to nejvíce doplatíme. A to už tady na zemi a také na věčnosti. Tím druhým důvodem je ztráta dobrého vztahu k Bohu. Jde totiž o náš vztah. Právě ten se uvolňuje. To naše pravice ochabne. Ta Boží zůstává pevná.

Tak máme dva dobré důvody pro to, abychom se vyhýbali extrémům. Ani moc spravedlnosti a ani moc ničemnosti. Čas od času se jim stejně nevyhneme. Ale právě jako hříšníci máme naději. Naději, že Boží pomoc je připravená. Že Boží pravice je blízko. Vedle nás. A to nejen o Vánocích. Ale každý den našeho života. Amen.