Jak změnit svůj osud ?

Před čtrnácti dny jsme spolu uvažovali o tom, jaký vliv mají rodiče. Jaký vliv mají činy našich rodičů. Dnes můžeme pokračovat v další oblasti. A to je oblast prohlášení. Oblast slov. Rodič – v našem případě matka – něco prožívá.

1 Paralipomenon 4:9-10

Před čtrnácti dny jsme spolu uvažovali o tom, jaký vliv mají rodiče. Jaký vliv mají činy našich rodičů. A dnes můžeme pokračovat v další oblasti tohoto vlivu. A to je oblast prohlášení. Oblast slov. Rodič – v našem případě matka – něco prožívá. O něčem uvažuje. Shodou okolností se jí právě narodí dítě – syn. A tak se přímo nabízí. To, co matka prožívá. To, co ji trápí. Právě to vyjádří slovem. Své pocity a stav svého nitra přenese do jména svého syna.

Připomíná mi to tvůrčí proces umělce. Pokud jsem si dobře všiml, tak právě nejlepší díla básníků, textařů, hudebníků nebo malířů vznikla v době, kdy prožívali něco těžkého. A právě svůj niterný zápas vložili do uměleckého díla. Stav svého nitra vyjádřili slovem, melodií nebo obrazem.

A v našem biblickém příběhu jsme svědky něčeho podobného. Matka Jaebese prožívá během porodu trápení. O samotném trápení nic nevíme. Nevíme, jestli to spočívalo pouze v porodních bolestech. Nebo ji trápil manžel, sousedka nebo někdo jiný. Nevíme, co těžkého prožívala. Ale víme, že své trápení chtěla jasně dát najevo. Chtěla vykřičet do celého světa: Já se trápím ! Jako by to chtěla vytesat do kamene. Aby svědectví o jejím utrpení zůstalo co nejdéle vidět. Ale pak ji napadlo: Já chci, aby to bylo také slyšet. A tak své trápení vložila do jména svého syna. Takovým způsobem dosáhla toho, že kdykoli zavolala na svého syna, tak zaznělo svědectví o jejím trápení. A nejen ona. Kdokoli zavolal na jejího syna – otec, příbuzní, sousedé. Každý den, každou chvíli rozeznělo jméno syna svědectví o utrpení matky. Tak jí to asi brzo znělo v uších až hrůza. Možná, že toho měla sama brzo dost. Ale jméno nejde tak snadno vyměnit jako ponožky.

Zatím jsme se na to dívali očima matky. Ale jak to prožíval její syn ? Pokaždé, když na něj někdo zavolal, tak slyšel „trápení.“ A on zřejmě dostal strach. Teď mi trápení proniká do mých uší a mé mysli. Ale co kdyby proniklo také do mého života ? Co kdyby to, co každou chvíli slyším, se stalo mou každodenní realitou ? Co když je moje jméno také proroctvím ? Co když mě v životě už nečeká nic jiného, než samé trápení a nesnáze ?

Malinko odbočím. Znám rodinu, která si životem nesla velmi těžké příjmení. Jmenovali se Smrtovi. Musím se přiznat, že bych se také nerad představoval slovy: Já jsem Smrt. A protože to byla rodina činu, svoje příjmení si změnili. Nebudu to jméno zmiňovat, abych je nezranil. Ale co myslíte, stačí změna slova ? Stačí změna jména k tomu, aby se změnil osud člověka ?

A jak na to šel náš Jaebes ? Zavrhnul své jméno ? Požádal své rodiče, aby mu dali jméno nové ? Jak to bylo, napovíte mi ? Ano, obrátil se k Bohu Izraele. A co po Něm chtěl ? Požádal Hospodina o nové jméno ? Ne. Pochopil, že není důležité jméno. Že není důležité slovo. Že nejsou důležitá písmena. Ale je důležitá duchovní moc, která je skryta za tímto jménem. Protože tato duchovní moc skutečně ovlivňuje náš život. Proto se Jaebes obrací a volá k Bohu Izraele.

Přesto na něj zřejmě jeho jméno do určité míry doléhalo. A každý z nás možná prožil něco podobného. Já sám jsem nedávno připomínal prohlášení mé učitelky: „Vypadal jako nekňuba.“ A já jsem se s tím musel vyrovnat. Podobně i vy jste mohli slyšet z úst svého rodiče nějaké negativní slovo. Slovo, pojmenování, které vás nějak limitovalo, omezovalo. Možná, že to bylo něco jako: „Z tebe nic kloudného nebude.“ Nebo: „Pokud budeš dál takto pokračovat, tak skončíš špatně.“ Podobná prohlášení mohou člověka dost trápit. Mohou mu brát odvahu se do něčeho pustit. Může si totiž myslet: „Stejně to nemá cenu. To se nemůže podařit. Vždyť to stejně špatně dopadne.“ Člověk může uvěřit prohlášením, která o něm říkají druzí lidé. A tak se přání ostatních lidí stane otcem myšlenky v nitru člověka. A člověk pak skutečně naplní to, co si o něm druzí říkají. Je z takové vazby příčin a následku nějaká cesta ? Může člověk překonat stín, který na něm ulpěl díky prohlášení druhých lidí ? Vždyť to slyší dnes a denně. Každou chvíli mu někdo připomene, jak na tom je.

Jak už víme, tak náš Jaebes na východisko přišel. To, co o něm prohlásila jeho matka, se mohlo stát pravdou. Mohlo se naplnit v jeho životě. Ale On se s tím nesmířil. Nesnažil se vyhovět jejímu přání. Nesnažil se potvrdit a svým životem naplnit její proroctví. Ale zatoužil po něčem jiném. Řekl si: „Proč by měli mít dobré věci jen moji přátelé a já ne ?“ A pokračoval dál ve svých úvahách: „Jak bych mohl dosáhnout, aby na mě nedopadlo jméno, které mi dala moje matka ?“

A my se spolu s ním můžeme ptát: „Co můžeme udělat pro to, aby se nenaplnila slova našich rodičů, přátel nebo učitelek ? Protože i pro nás platí to samé, co pro Jaebese. Buď řekneme ano k tomu, co si o nás myslí druzí. A pak děláme všechno pro to, aby se tato lidská proroctví naplnila. Anebo se vzepřeme lidskému názoru a vůli. Jak ale zlomit názor okolí ? Jak překonat předsudky. Zvláště když se zakládají na předchozí zkušenosti. Jak překročit svůj stín ? Jak začít znovu a lépe ?

Asi tušíte odpověď na tyto otázky. Musíme udělat to samé, co udělal Jaebes. Už jsem to připomněl. Pomůžete mi někdo ? Ano. Obrátil se na Hospodina. Začal volat k Bohu Izraele. A co na Něho volal: „Požehnej mi a rozšiř mé území. Tvá ruka ať je se mnou. Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen.“

„Požehnej mi a rozšiř mé území.“ Boží požehnání. To je ta moc. To je ta řeka, která odplaví naše trápení. Už jste jeden z mých příběhů slyšeli několikrát. Ale já neodolám a znovu to připomenu. Rád bych tím podtrhl moc a velikost Božího požehnání.

Před několika lety jsme byli s manželkou ve Švýcarsku. Během cestování po jeho krásách jsme se dostali do soustavy jeskyní. Těmito jeskyněmi protékal vodopád. Shodou okolností bylo takové vedro, že intenzivně tály ledovce. Takže když jsme vešli do jedné z těch jeskyní, tak nás něco zaskočilo. Celá jeskyně se otřásala dopadajícím vodopádem. Kromě toho byl celý prostor naplněn mohutným duněním. Bylo to až nepříjemné a budilo to to strach. A pak mi to najednou došlo. Takovou silou, takovými vibracemi a takovým hlukem se projevuje Boží požehnání. Jak by mohlo trápení odolat a zůstat přilepeno na člověku ? Když na něj zabuší vodopád Božího požehnání, tak je milé trápení odneseno daleko mimo dosah a dohled.

Co dalšího volal Jaebes ? „Tvá ruka ať je se mnou.“ Boží ruka. V poslední době se hodně věnuji tomuto tématu. A tak sleduji, jak vnímají přítomnost Boží ruky žalmisté, proroci nebo králové. Boží ruka je vždy zmíněna s něčím významným. S nějakou velkou změnou. Stačí jen připomenout, že tato ruka vyvedla národ Izraelský z Egypta. Pokud stačí na to, aby razantně změnila osud celého národa. Jak by nestačila na razantní změnu osudu jednoho člověka ? Já tomu věřím. Věříte tomu také ? Pokud ano, tak volejte k Bohu stejným způsobem jako Jaebes. „Hospodine, ať je tvá ruka se mnou !“

Co od toho můžeme očekávat ? Co se může stát, když Hospodinova ruka bude s námi ? O jednom z judských králů je napsáno: „Chizkijášovi se dařilo při všem jeho díle.“ 2 Paralipomenon 32:30 Vidíte to. Pokud bude Hospodinova ruka s námi, můžeme se na ni zcela spolehnout. Nenechá nás ve štychu. Právě v tom okamžiku, kdy na nás zase dolehne mínění druhých lidí. Kdy nám připomenou: „Hele, člověče, tys přece tehdy a tam selhal. Jak by se ti toto dílo mohlo podařit ?“ A my můžeme směle odpovědět: „Podaří se to, protože ruka Hospodinova je s námi.“ Výsledek také v našem případě není dán naším selháním. Naší prohrou. Ale je dán přítomností Boží ruky v našem životě. V našem díle. A moc Boží ruky není nijak omezena. Patří ji veškerá moc na nebi i na zemi.

A poslední část Jaebesova zvolání: „Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen.“ „Ať jsem ochráněn od zlého.“ Kdo se už do něčeho pustil. Kdo začal nějakou práci. Tak dobře ví, s jakými nesnázemi se takový budovatel setká. Jaké překážky se cestou objeví. Jaké podrazy mu přichystají lidé, od kterých by to nikdy nečekal. Ale nemylme se. Jak napsal apoštol Pavel: „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ Efezským 6:12 A totéž platí o podrazech a překážkách. V pozadí takové záškodnické činnosti je vždy ten zlý. Proto Jaebes volá: „ať jsem ochráněn od zlého.“ Protože pak se dílo podaří. Bez ohledu na to, kolik podrazů a projevů nepřátelství nás potká. Díky Boží ochraně nebudou mít význam. Ničemu nezabrání.

Každá změna je totiž v Božích rukou. A ta je vyjádřena v poslední části Jaebesova volání: „Učiň, ať … nejsem trápen.“ Pán Bůh má tu moc, že zabrání našemu trápení. Nebude to asi tak, že bychom nikdy žádným trápením neprošli. Ale já věřím, že žádné trápení nás nezkruší. Nezpůsobí, abychom přišli o radost a pokoj. Protože jak víme, je Hospodinovo „myšlení o pokoji, a ne o trápení.“ Jeremjáš 29:11

Co je tedy důležité ? Co způsobí změnu našeho osudu ? Jak dosáhnout, aby se proroctví našich blízkých nenaplnily ? A my už víme, že tou cestou z města je volání k Hospodinu. A těmi prostředky jsou Boží požehnání, Hospodinova ruka a Boží ochrana. Přeji nám, aby všechny tyto věci naplnily naše nitro a také náš život. Přeji nám, aby náš osud byl a zůstal v Božích rukou. Protože právě Boží ruce ho dokáží změnit k dobrému. Amen