Jak získat Boží tajemství ?

V poslední době hodně uvažuji o tom, jak získat z Božího království co nejvíce. Jak uvést do mého života co nejvíce Božích zaslíbení. A že je jich bible – Boží slovo plné. Přitom celý život vysedávám pod kazatelnou – jak se říká.

Žalmy 119:32-37, 133

Otázka je, proč mi z toho všeho bohatství slov utkvělo v mé mysli tak málo ? A ještě méně se stalo součástí mé přirozenosti. Takže jsem pak podle něho myslel, mluvil a nakonec i jednal.

Ještě do nedávna jsem jako jediný správný začátek poznání Božích tajemství považoval známé slovo: „Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova.“ Žalmy 111:10 Protože o to přece křesťanovi jde. Porozumět Božímu slovu. Pochopit, jak žít správně. Jednat tak, aby bylo dobře mému nitru a také všem lidem okolo mne. Mé rodině, mému sboru, mé církvi, mému národu a také evropskému společenství. Tak to aspoň v této době rezonuje po celé Evropě díky situaci na východě.

Až dnes jsem díky Pánu Bohu na to kápnul. Díky Žalmu 119. Jak asi víte, tak každý verš zmiňuje Boží slovo. A přitom se dotýká procesu, jak toto Boží slovo uvést do života člověka. Jak tedy žalmista porozuměl tomu, jak proniká toto slovo do nitra člověka ? Jak se stává součástí tohoto nitra. A jak ovlivňuje způsob myšlení, mluvení a jednání člověka.

Čím tento proces začíná ? Vzpomínám si na jeden díl sci-fi seriálu – Hvězdná brána. Jedna postava získá vědomosti celé civilizace. A zcela pochopitelně mozek té postavy začíná kolabovat. Na tak rozsáhlé znalosti nebyla jeho hlava připravena. Otázka tedy spočívá v tom, zda nitro člověka je připraveno na ty Boží vědomosti. Jednak jsou svým rozsahem nekonečné. A navíc jsou zcela odlišné od současných znalostí člověka. Co je třeba tedy udělat jako první ?

Žalmista připomíná: „Poběžím cestou tvých příkazů, neboť jsi rozšířil mé srdce.“ Jak jinak by mohl „běžet cestou tvých (rozuměj Božích) příkazů,“ kdyby před tím Pán Bůh nerozšířil jeho srdce. Hospodinovy příkazy totiž překračují stín člověka. Člověk sám není schopen uvažovat jako Pán Bůh. Lidské myšlení se pohybuje v určitých mantinelech. A tyto mantinely, tyto překážky musí nejprve Hospodin odstranit. Aby se člověk mohl vydat po jeho myšlenkových cestách.

A jaké jsou tyto Boží myšlenkové cesty ? Bude to zejména pohled z té Stvořitelovy perspektivy. A i když si nevidíme dál, než na špičku svého nosu, je to otázka důvěry. Tak to zřejmě prožívali apoštol Pavel a Silas ve filipském vězení. V poutech, v hluboké kobce. Oba nezačali vyčítat Pánu Bohu: „Kam jsi nás to, Hospodine, zavedl ?“ Ale právě naopak se modlili a zpívali chvály. Jejich srdce bylo tak zaplněno Božími myšlenkami, že v něm nebyl prostor pro obavy a beznaděj.

Takže pokud je v našem srdci dostatek místa – je rozšířené. Tak je připravené na další krok. Tím dalším krokem je vyučování. A učitelem není nikdo jiný, než Pán Bůh sám. Opět připomenu slova žalmisty: „Vyuč mě, Hospodine, cestě svých ustanovení.“ Kdo jiný by nás mohl správně vyučit Božím tajemstvím, než právě Autor bible. Protože právě On zná nejlépe jak své slovo, tak také duchovní principy a zákonitosti.

Řeknete si: To přece není nic nového. To všichni známe. Ale kolikrát člověk dal přednost jiným učitelům. Jak snadno podlehne módním směrům. Vždyť i apoštol Pavel musel proti takovým směrům myšlení bojovat: „Zabraňují lidem ženit se a nařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu." 1 Timoteovi 4:3  Taková rádoby duchovní pravidla brání zdravému duchovnímu životu. Berou nám radost. A dávají nám zasmušilost a pýchu. „Já si něco odpírám. Já jsem ten borec. A ti ostatní skončí špatně.“

Další krok je vlastně součástí kroku druhého: „Dej mi porozumět.“ Vzpomínám si na svého učitele matematické analýzy. Snažil se mne povzbudit. „Někteří žáci porozumí probírané látce hned. A některým to dojde až za nějakou dobu.“ Protože co nám prospěje, když strávíme hodiny posloucháním duchovního vyučování a další dna důkladným studiem téže problematiky ? Když nakonec stejně ničemu neporozumíme. Když nám to nedojde. Když nám unikne správný a životaschopný význam duchovních pravd, principů a tajemství.

Proto je tak důležitá prosba: „Dej mi porozumět.“ Protože také v porozumění Božímu slovu jsme naprosto závislí na jeho Autoru. Kdo tvrdí, že ne. Že si vystačí sám. Že je schopen sám proniknout do tajemství všemohoucího a vševědoucího Boha, ten sám sebe obelhává.

Ale ani s porozuměním vše nekončí. Protože co by nám bylo v životě platné, kdybychom všemu rozuměli. Vše chápali. Ale nijak by se to neprojevil v našem myšlení, mluvení a jednání ? Nic bychom z toho neměli. Snad jen dobrý pocit. Ale to je málo. To bychom o většinu užitku z Božího slova přišli. Proto žalmista prosí dále: „Veď mě stezkou svých příkazů.“

A tady začíná jít do tuhého. Člověk se pak dostává do podobné situace, jako apoštol Petr. Mám na mysli chvíli, kdy na výzvu Pána Ježíše vystoupil z lodi na hladinu rozbouřeného moře. Kdyby totiž Petr nesebral odvahu a nepoložil nohu na vodu, nikdy by se nedozvěděl, zda Boží slovo skutečně funguje. Zda to není jen teorie. Sice krásná, ale pouhá teorie.

Musíme si tedy položit zcela zásadní otázku: Funguje Boží slovo v našich životech ? Jak jsme si již řekli v minulosti, Pán Bůh nás zcela úmyslně dostává do situací, které jako by si samy říkaly: „Vyzkoušej Pána Boha. Polož tu svoji nohu na rozbouřenou hladinu. A kráčej v důvěře dál.“

A proč se to tak děje ? Protože Boží vedení je spojené také s jeho podporou. Tuto podporu vidím i v tom, že mi připomíná své slovo. Jsou to takové opory. Takové kameny v potoce, na které vstoupím. Protože je tam dal Pán Bůh sám, tak se nepohnou. Kráčím po nich bezpečně. Bez ohledu na to, co se zrovna v potoce kolem děje.

Takovou druhou stranou mince, která se jmenuje vedení, je další krok. Žalmista prosí: „Nakloň mé srdce ke svým svědectvím.“ Tak si v té souvislosti vzpomenu na jiné slovo o tom, že Pán Bůh naklání srdce králů. A tady vidíme, že naklání nejen srdce králů. Naklání srdce každého člověka. A tedy i to mé. I to vaše. Je to takové cítění, taková vnitřní pohnutka: „To bych měl říci nebo udělat.“ Anebo naopak, to bych neměl …

Poslední dva kroky souvisí s Boží ochranou. První z nich připomíná žalmista takto: „Odvracej mé oči, abych nehleděl na klam.“ Když přemýšlím o této větě, tak si uvědomuji, jak mé oči na něčem ulpí. A nemohu a nemohu je odtrhnout. Tento stav obvykle souvisí se žádostí v mém nitru. Tak bych si to přál. A nemám to. A velmi pravděpodobně to ani mít nemohu. A tak po tom jen žádostivě koukám. Kromě toho, že to může být nepříjemné. Protože komu je příjemné, když člověk kouká na něco, co druhému patří. Tak také takový žádostivý pohled něco důležitého poškozuje v našem nitru. Připravuje totiž cestu hříchu. Známe to slovo: „Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt." Jakubův 1:15

Poslední krok žalmista formuluje takto: „Mé kroky upevni svými výroky, aby mě neovládla žádná nepravost.“ Protože o to vlastně jde. Jde o to, co nebo kdo mě ovládá. Co nebo kdo určuje, na co neustále myslím. O čem rád mluvím. A nakonec k jakému jednání se rozhodnu – co v životě vykonám.

Musím se přiznat, že z dnešního uvažování mám radost. Uvědomil jsem si, jak proces poznávání a osvojení si Božích tajemství právě Autor sám pečlivě připravil. A nechal nám všem v Žalmu 119 zprávu. Je to takový plánek k pokladu. A poklady, ty člověka vždycky lákaly. Výhoda toho Božího pokladu spočívá ve dvou věcech. Ta první: Poklad pochází z čistých zdrojů. Ta druhá: Tento poklad si sebou vezmeme na věčnost. Nepřijdeme o něj za žádných okolnosti, ani změn. Devalvace nebo energetická krize na něj nepůsobí. Tento poklad je dobrý a užitečný v každé naší životní situaci. Tak proč se nepustit do jeho hledání ? Mapu k němu už máme.