Hospodine obnov mého ducha

Vyznání autora tohoto textu mě oslovila: „Já jsem nejtupější z mužů a lidskou rozumnost nemám.“ Jako bych v pozadí tohoto textu slyšel vykřikovat apoštola Pavla: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ Římanům 7:24

Přísloví 30:2-9

... nebo: „Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ 1 Korintským 15:8

Musel jsem začít přemýšlet o tom, jak jsem na tom já sám? Patřím mezi duchovní borce? Nebo jsem na tom podobně jako obě biblické postavy? Pokud ano, tak potřebuji něco moc důležitého. Copak to je za potřebu?

Při tomto uvažování jsem narazil na jednu myšlenku z Přísloví. „Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy.“ Přísloví 29:23 „… kdo je poníženého ducha, dojde slávy.“ Až do této chvíle jsem si myslel, že duch člověka je v pořádku. Možná je sice trochu v ústraní. Odsunut na okraj zájmu člověka. Ale jakmile dostane prostor, tak opět zazáří a stane se řekou požehnání.

Ale tady jsem četl, že pokud chce k něčemu dobrému dojít, musí se ponížit. Copak se to s mým duchem stalo? Copak i tak úžasná část Božího stvoření, jako duch člověka, podléhá zkáze?

Obávám se, že všechny části člověka – tělo, duše i duch – jsou spolu tak úzce svázány, že jsou na tom úplně stejně. Buď společně hynou nebo se společně obnovují.

Proto tím více rozumím žalmistovi, když volá k Hospodinu: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“ Žalmy 51:12 Je to neskutečně podivuhodné. Hospodin něco tak vzácného, jako ducha, svěřil do tak snadno rozbitné nádoby, jako je tělo člověka. Proč Stvořitel vůbec podstoupil tak vysoké riziko? Nemohl udělat člověka více odolným? Více věrným? Více poslušným?

Přes to si plně uvědomuji: Co jsem já, člověk, že se odvažuji Hospodinu klást takové otázky? Že si troufám hodnotit Jeho dílo a Jeho záměr s člověkem. A zároveň s tím mi znovu vyvstává na mysli jeden ze základů, na kterém stojí má víra. Je tím prohlášení o skále, na které je vybudována církev, kterou ani brány pekelné nepřemohou. A jestliže nepřemohou církev, tak nerozbijí ani člověka. I když je nádobou extrémně křehkou. Člověk je přece jen hlína, do které byl vložen život. Jak je něco takového možné?

S touto otázkou se vracím k původnímu tématu. K obnově našeho – mého i tvého – ducha. Právě v této obnově je totiž skryto tajemství odolnosti. Protože jak křehkost získá neskutečnou odolnost? V případě konstrukčních materiálů – kovu nebo skla – je to zakalením. Ale v případě hlíny? Mě napadlo vypálením v peci.

Když se v té souvislosti podívám zpátky na svůj život, zahlédnu v něm řadu situací, které by mohly proces vypalování v peci připomínat. Rozpad rodiny, ve které jsem vyrůstal. Zklamání v přátelích, kterým jsem důvěřoval. Úrazy, díky kterým jsem se musel vzdát řady sportů. Tak bych mohl pokračovat dál a dál. A pokud bych vám teď dal prostor, řada z vás by jistě zmínila podobné zkušenosti.

Přitom nám asi nic z toho nebylo příjemné. A pokud by to bylo možné, tak bychom se tomu z daleka vyhnuli. Ale co když to byl Boží záměr? Co když to byl naprosto nevyhnutelný a nezbytně potřebný zásah? A to zásah nejen do našeho těla nebo mysli. Ale také do našeho ducha. A možná, že právě o něj šlo Pánu Bohu především. Protože náš duch je branou do našeho nitra. Myslím si totiž, že když se ve Zjevení hovoří o tom, že Pán Ježíš tluče na zavřené dveře, tluče právě na našeho ducha.

Pokud tomu tak skutečně je, potřebuje každý z nás, aby se tyto dveře otevíraly jen tomu správnému návštěvníkovi. Protože vejít by chtělo mnoho návštěvníků. Ale jen jeden z nich přinese dobré věci pro naše nitro. Věci, které naplní naše nitro radostí. Věci, které nás prozáří, takže se sami staneme světlem pro druhé. Věci, které obnoví náš život, takže poplyne z našeho nitra k našim blízkým.

Toužíte po něčem takovém? Já ano. Rád bych totiž, aby se z té zapáchající stoky stala řeka obklopená zelenajícími se břehy. A jak se to může stát? Kdo může tak obnovit to, co už pomalu bere za své?

Již nám to prozradil žalmista: „„Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“  To je ta správná prosba! To je ta cesta, která přinese řešení, po kterém náš duch touží. „Bože obnov mého ducha v mém nitru.“

Připadá vám to příliš jednoduché? Pouze poprosit o pomoc našeho Boha? No jo. Ono to ale jinak nejde. Prostě není jiné cesty. Tak o tom svědčí žalmista na jiném místě: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ Žalmy 37:5

Protože když se nám rozbijí hodinky, jdeme za hodinářem. Když se nám rozbije auto, jdeme za automechanikem. Pokud nám praskne odpad, obrátíme se na instalatéra. Ale když zjistíme, že není něco v pořádku s naším duchem? Za kým půjdeme? Nebylo by přirozené, abychom šli za jeho Tvůrcem?

Já jsme to tak udělal. A použil jsem přitom slova citovaného žalmu: „Bože obnov mého ducha.“ A volal jsem to několikrát ve své mysli, protože Hospodinu důvěřuji. Této důvěře jsem se naučil díky dobrým zkušenostem, které jsem s Pánem Bohem získal. A tak teď s důvěrou očekávám na Hospodina. Těším se na to, že díky jeho působení na mého ducha, začnu konečně přinášet užitek. Jenom nevím, jestli třicátý, šedesátý nebo stý. Ale to mě už tak netrápí. Hlavně že bude nějaký a ne nulový.

Tak bych vás rád povzbudil k odvaze. Možná, že si nejste zcela jisti, jak tomu právě teď s vaším duchem je. Třeba je v pořádku. Myslím, že se to ukáže během nějaké krize. Ne, že bych vám to přál. Ale díky takové krizi vystoupí naléhavost řešení. A pak díky takové naléhavosti, dospěje člověk k rozhodnutí. K rozhodnutí, které měl udělat už dávno. Ale nic ho k tomu netlačilo.

Pro odlehčení uvedu příklad se stěrači našeho auta. Najednou přestali stírat. A já jsem si pořád říkal: To je dobrý. Vždyť je pořád hezky. Tak stěrače nejsou vlastně potřeba. Jak asi tušíte, tak se počasí razantně změnilo. Najednou jsem přes přední sklo vůbec neviděl. A přitom jsem potřeboval dojet z Prahy do Varů. Naléhavost opravy dostoupila svého vrcholu. A tak mám konečně na zítra domluvenou návštěvu servisu.

Takže to, co potřebujeme i v případě opravy našeho ducha je, aby naléhavost této potřeby dostoupala ke svému vrcholu. Pak totiž přestaneme otálet a začneme situaci řešit. A právě k tomu jsou dobré krize, které Pán Bůh posílá do našeho života. Chce nás totiž přimět k tomu, abychom věci nenechávali být, Abychom je začali řešit. Abychom pak konečně udělali správné rozhodnutí. A dnes je před námi rozhodnutí, abychom dovolili Hospodinu obnovit, spravit, restaurovat našeho ducha.

Co myslíte, potřebujeme takovou obnovu? Já si myslím, že ano. Kéž by vám Pán Bůh položil na mysl naléhavost této obnovy. Amen.