Co máme dělat, aby to s námi dopadlo dobře?

Jsou některé starozákonní výzvy, které se vetkly do novozákonních příběhů. A jednou z nich je také ta, kterou jsme dnes zaslechli dvakrát z úst Mojžíše. Poprvé zazněla takto: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem

Deuteronomium 6:1-13

Deuteronomium 10:12-22

... a celou svou duší a celou svou silou.“ A podruhé takto: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“

A kam se propsaly do Nového Zákona? Bylo to tehdy, když Pán Ježíš odpovídal na otázku: Které přikázání je první ze všech? A jak zněla odpověď? „"První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´“ Marek 12:29-30

Pokud pořád tápeme, zda starozákonní požadavky musíme plnit nebo ne. Tak právě v takových propojkách mezi Starým a Novým Zákonem získáme odpověď. A kdo jiný by měl větší právo přenést starozákonní požadavky do naší doby, než právě Boží Syn.

Jsem vděčný Mojžíši za to, že tuto výzvu zmínil ještě jednou a rozvedl ji. Protože kdo z nás úplně rozumí tomu, co znamená „milovat Hospodina z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly?“ Ale když čteme otázku: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh?“ Tak jakoby se Mojžíš ptal za nás: Co to vlastně znamená milovat Hospodina?

To první: „Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha.“ Všimněte si, že jedním dechem také nezapomene připomenout, že Hospodin je Bohem Izraele. Tím samým prohlášením zakončuje Hospodin své slovo, které Mojžíš vyřizoval Izraelskému lidu. „Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Leviticus 18:30 Proč to bylo tak důležité přidat ke jménu Hospodin ještě „váš Bůh?“

Nejprve jsem si myslel, že je to jen připomínka pro Izraelský lid. Hospodin je vaším Bohem, a proto je třeba ho mít v úctě. Ale pak jsem si uvědomil, že je to připomínka i pro Hospodina samotného. Když Hospodin prohlašuje: „Jsem váš Bůh,“ tak se také On sám přiznává ke svému lidu. A když později budeme přemýšlet o lásce. Tak i zde si připomeňme známe slovo: „… ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás …“ 1 Janův 4:10  Ale teď se ještě vraťme k Hospodinu. Na jiném místě bychom se totiž dočetli: „… vyryl jsem si tě do dlaní, …“ Izajáš 49:16 A proč? No zřejmě proto, aby na nás nezapomněl. A že se o to svými činy hodně snažíme. Takže když Hospodin prohlašuje: „Jsem váš Bůh,“ není to jen důrazné připomenutí pro nás. Je to také připomenutí Hospodinu samotnému. Jakoby říkal: „Jsem a zůstanu tomuto lid Bohem. Ať se děje, co se děje. Budu se k tomuto lidu sklánět. Budu se k němu chovat jako se jejich Bůh chová ke svému lidu.“

To druhé: „(abys) Chodil po všech jeho cestách.“ Copak je to za cesty? Jedna taková cesta vedla přes poušť. Mojžíš ji zmiňuje, když říká: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Deuteronomium 8:2-3

Tato cesta byla cestou pokory a zkoušek. Lidé během ní hladověli. Až nakonec jim Hospodin prokázal dobro. Deuteronomium 8:16 Teprve během náročného testu. Kdy dochází jak se říká k lámání chleba. Teprve potom vyjde najevo, co v člověku je. Ale také člověk se něco doví o svém Bohu. Co se Izrael dozvěděl o Hospodinu?

Dozvěděl se to, že Hospodin nemá žádný problém nechat svůj lid projít trápením. Jejich těla. Těla jejich žen a dětí dostávají opravdu zabrat. A proč to všechno? Odpověď na tuto otázku najdeme v závěru třetího verše, který jsme si již připomněli: „Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“

Nepřipomíná vám to něco? Nepoužil Pán Ježíš toto slovo jako obranu před pokoušením na poušti? Hospodin provedl podobnou zkouškou i svého prvorozeného Syna. A On obstál.

Nesmíme se tedy divit, že také nás občas nechá Hospodin projít podobnou zkouškou. To aby vyšlo najevo, jak na tom po duchovní stránce jsme. To, co vyznáváme, jsou pouhá slova? Nebo to, co říkáme, také žijeme? Pokud v takovým zkouškách vytrvá naše víra a důvěra v Hospodina, tak nakonec naše potřeby Hospodin naplní. A to překvapujícím způsobem. To abychom si byli jisti, že jsme si nepomohli vlastní silou a vlastní moudrostí.

Jednou jsem se začal v zaměstnání trápit. Ze svého pohledu jsem udělal více, než ode mne bylo požadováno. A přesto jsem přišel o svoji pozici a plat. A potom během cesty z dovolené mi do auta zavolal personalista. Nabídnul mi místo s dvojnásobným platem a s cestami do zahraničí. Proto se nebojme, že by nás v dobách trápení Hospodin opustil. Právě naopak. Vše bedlivě sleduje. Je připraven pomoci. A uprostřed soužení zasáhne a otevře novou cestu, kterou jsme nečekali. To proto, abychom poznali: „že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“

To třetí: „(abys) miloval ho a sloužil Hospodinu.“ Jsou tu pohromadě obě věci. Postoj a aktivita. Protože nestačí jen říkat: Miluji Hospodina. Současně s tím je třeba také Hospodinu sloužit. Přiznám se, že je mi bližší služba než otroctví (otroctví je použito ve studijním překladu). A ještě víc se mi líbí posun, který zazněl ve slovu Pána Ježíše: „Už vás nenazývám služebníky, … Nazval jsem vás přáteli, …“ Jan 15:15

Ale i přátelé jsou tu od toho, aby pomáhali. A to právě v nouzi. Jak připomíná české přísloví: „V nouzi poznáš přítele.“ Jakou pomoc od nás Hospodin očekává? Jakou pomoc očekává od svého lidu? V době izraelského putování do země zaslíbené a života v ní to bylo jednoznačně dáno. Knihy Mojžíšovi jsou plné pravidel a předpisů. Ale co dnes? Co máme dělat dnes?

Už jsme si připomněli, že některá pravidla se propisují – přenášejí z doby starozákonní do doby novozákonní. Které to jsou? Je to především láska. Ale měla by to být láska účinná. Láska, za kterou budou následovat činy.

Jaké činy to jsou? Co od nás Hospodin v dnešní době požaduje? V obecné rovině jde o nás samotné. Jestliže nám Hospodin nabízí sám sebe, aby se stal naším Bohem. Je naprosto přirozené a úměrné, že i my nabídneme Hospodinu sami sebe a staneme se tak jeho lidem. Římanům 12:1

Co to ale znamená: stát se Božím lidem? Když se někomu dáme. Třeba manželé sobě navzájem. Tak už si neděláme jen to, co sami chceme. Bereme minimálně ohled na názor druhé osoby. A tady připomenu jedno slovo, které jsem už spolu četli: „Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dobře vedlo, až půjdeš obsadit tu dobrou zemi, o níž Hospodin přísahal tvým otcům,“ Deuteronomium 6:18

Boží lid se zajímá o „to, co je správné a dobré v Hospodinových očích.“ A to nejen proto, že se mu pak dobře povede. Ale také proto, aby potvrdil svými činy, že Hospodina skutečně miluje. A jako bych nyní slyšel jasnou výzvu: „Tak mi tedy, Pavle, dokaž, že mě miluješ.“ A současně slyším tytéž tři otázky jako Petr: „Petře, máš mě rád? Pokud ano, tak pas mé beránky.“ A my v tom můžeme slyšet podobnou výzvu. Každý na tom svém místě. Do těch svých úkolů, které ve sboru nebo v církvi máme. Pokud mě miluješ (a dosaďte si tam každý své jméno), tak se pusť do toho, co je tvým úkolem. A dělej to pořádně. Přilož k tomu své srdce. Upřímně – z duše. A s vervou – celou svou silou.

Apoštol Pavel o tom něco věděl, když napsal: „Snažně běžím, zda bych i dostihnouti mohl.“ Filipským 3:12 A takové úsilí nezůstane nepovšimnuto. Protože tento verš pokračuje: „načeš uchvácen jsem od Krista Ježíše.“ K našemu úsilí se přidá Hospodinova ruka. A pak bude dokončeno to dílo, které na začátku vypadalo jako nemožné a v průběhu značně obtížné.

Podobně jsem se cítil během začátku tohoto roku. Třikrát jsem žádal o povolení záboru prostranství pro modlitební karavan. A dvakrát mi přišlo zamítavé stanovisko. Teprve potřetí to místo magistrát schválil. Před tím už jsem to vzdával. A říkal jsem si: Asi to není Boží vůle. Ale svěřil jsem to do Božích rukou. Naprosto jasně jsem viděl, že více už v tom já sám udělat nemohu. Mohu jen požádat ještě jednou. A Hospodin se k této vytrvalosti přiznal. Dokončil to, co já jsem jen začal. Proto ať jemu zazní chvála.

To poslední: „abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ Aby s tebou bylo dobře. Není právě toto zaslíbení naším nejvroucnějším přáním? Aby právě to, co prožíváme, dopadlo dobře. A není rozhodující, jestli zrovna procházíme Božím testem nebo jsme se svojí neposlušností dostali do nesnází. V každém případě toužíme vždy po tom, aby to dopadlo dobře. Aby vše, do čeho se pustíme, dobře skončilo.

Ale nedochází k tomu jen v pohádkách? Pohádky jen potvrzují, že tuto touhu máme skrytou hluboko uvnitř našeho srdce. A je to dobře. My máme toužit po dobrých koncích. Důležité je, abychom si uvědomili, že na to sami nestačíme. I když budeme usilovat celým srdcem, celou duší a celou silou. Tak proč se tedy ještě o něco snažit? To proto, že věci mohou dobře skončit. A naše vlastní úsilí je podmínkou nutnou, nikoli postačující. Jak zní matematická formulace známá vysokoškolákům.

Co nebo kdo zajistí, aby naše věci dobře skončili? Nezbývá nic jiného, než se pevně uchopit zaslíbení, které jsme si dnes několikrát připomněli. „… aby s tebou bylo dobře.“ A kdy s námi bude dobře? Znovu připomenu další slovo: „Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích.“ Víme tedy všechno. Víme, co máme dělat, abychom skončili dobře. Rozhodující ale je, jak se zachováme? Já sám rozhodně chci dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích. Pokud to chcete také, tak se ke mně přidejte hlasitým Amen.