Stát a podnikání - zdravotnictví

Dneska bych rád napsal pár slov o tom, zda stát má právo podnikat. Podle mého názoru ze samotné podstaty státu vyplývá, že stát sám o sobě podnikat, vlastnit firmy či se na jejich vlastnictví podílet, nemůže. Je to v podstatě zřejmé - stát, prostřednictvím zvolených zástupců lidu, vytváří zákony a to včetně zákonů upravujících podnikání (obchodní zákoník, ...). Tím pádem se dostáváme do konfliktu zájmů - stát vytváří podmínky pro podnikání a zároveň je sám podnikajícím subjektem. Toliko laické vysvětlení, resp. jak to laicky chápu já.

Jiný pohled je ještě více „polopatický“; když mi někdo z vás ukáže jediný opravdu fungující státní podnik, budu velmi překvapen. Čili přístup „co nefunguje, je špatně“, je zde jistě na místě.

Z mnoha takových státních subjektů bych se stručně zaměřil na státní zdravotnická zařízení (nemocnice, polikliniky, ...) - tedy na státní zdravotnictví, protože to je něco, co je velmi aktuální a navíc to celkem dost rozděluje naši společnost. Jak asi tušíte, já jsem pro privatizaci zdravotnictví. Nebudu sem psát ekonomické rozbory, čísla z hospodaření těch či oněch subjektů, to již učinili a činí jiní, jen svůj názor na tuto problematiku.

Ať si kdo chce říká co chce, já si myslím, že zdraví je kapitál. Dokonce nesmírně velký a důležitý kapitál. Kdo je zdravý, má přeci oproti tomu nemocnému obrovskou výhodu, může dělat spoustu věcí, co nemocný nemůže, mnohdy má více pracovních možností apod. Z tohoto pohledu považuji zdraví za kapitál naprosto jednoznačně. Pohled druhý je, jestli se zdravím můžeme zacházet jako s kapitálem, tj. ve smyslu, že „kdo má peníze, může si zdraví koupit nebo „opravit“ a kdo nemá, má holt smůlu“. Můj pohled je takový, že ve svobodném demokratickém státě by mělo zdravotnictví fungovat tak, aby nikdo nezemřel na ulici (ať už z důvodu nemoci, úrazu, hlady, ...) - tzv. „základní státní zdravotní péče“, která by měla být hrazena ze „základního zdravotního pojištění“, které odvádíme státu ze svých platů; ovšem toto „základní zdravotní pojištění“ by oproti tomu současnému bylo nesrovnatelně nižší a ideálně tzv. „rovné“, tj. žádná procenta ze mzdy. Na druhou stranu je potřeba, aby si každý občan byl vědom své vlastní zodpovědnosti za své zdraví. Není možné, aby se stát staral o všechno. Jsem pro to, aby existoval systém skutečně privátních pojišťoven, které nebudou omezeny ani počtem, ani nabídkou služeb a budou fungovat na trhu klasicky dle zákona nabídky a poptávky. Samozřejmě, že zákon musí stanovit formu té výše uvedené „základní státní zdravotní péče“ apod. a to pojišťovny musí akceptovat. Každý pojištěnec si může vybrat pojišťovnu a zároveň i služby, které od ní chce. Od toho se pak bude odvíjet, kolik bude měsíčně pojišťovně platit a samozřejmě, na jaké zdravotnické služby má v případě potřeby nárok, resp. kolik si za ně bude/nebude platit apod. Prostě když budu aktivní sportovec provozující nebezpečné sporty, vyplatí se mi platit vyšší pojistné s tím, že pokud se mi něco přihodí, vím, že nebudu mít problém si zdravotní péči zaplatit. Naopak pokud jsem člověk, který příliš aktivní život např. ve smyslu sportu nežije, je zbytečné, abych si platil vysoké pojistné. Samozřejmě pokud se rozhodnu, že nechci žádné zdravotní pojištění, tak žádné mít nemusím. Ovšem případnou zdravotní péči si pak hradím sám. To je ta zodpovědnost každého občana - rozhodnout se sám, svobodně a zodpovědně, co je pro mě nejvhodnější. Samozřejmě že vždy budou výjimky - lidé těžce od dětství postiženi, lidé těžce postiženi po autonehodách apod. - s tím by systém samořejmě počítal a o takovéto lidi by se stát/společnost postarala v rámci té „základní státní zdravotní péče“.

Už z toho, co jsem napsal výše je jasné, že si myslím, že veškerá zdravotnická zařízení by měla být privátní - jejich poskytovaná péče, tj. jejich „nabídka služeb“, by v podstatě měla být omezena jen zákonem danou „základní státní zdravotní péčí“ - tu by zařízení typu nemocnic, poliklinik apod. musela na základě podmínek stanovených zákonem poskytovat povinně. Zákon by stanovoval, která zdravotnická zařízení tuto péči musí poskytovat, v jaké formě a v jakém rozsahu (tj. která lékařská oddělení musí v daných zdravotnických zařízeních fungovat apod.). Poskytování této „základní státní zdravotní péče“ by daným zdravotnickým zařízením hradil stát a to ze „základního zdravotního pojištění“ a dle podmínek daných zákonem. Je celkem zbytečné psát, že by na to všechno stačil zákon jeden. Zbytek by vycházel - a už slyším ten křik mnohých z vás - ze zákona nabídky a poptávky.

Suma sumárum, jak by to tedy podle mě mělo být: každý má nárok na základní zdravotní péči („základní státní zdravotní péče“) placenou ze "základního zdravotního pojištění" (viz výše), která zajišťuje, že o vás bude postaráno v případě, že váš život bude ohrožen či v případě hrozby těžkých zdravotních následků v důsledku prodlevy v lékařském ošetření, na druhou stranu každý má zodpovědnost sám za sebe a zdravotní péči „nad záchranu života“ si hradí nejčastěji prostřednictvím svobodně a dobrovolně zvolené formy pojištění sám. Zdravotnická zařízení  jsou privátní, fungují na základě nabídky a poptávky a jsou omezena jen zákonem danou povinností vykonávat „základní státní zdravotní péči“.

Přeji hezký den a nevzdávejte se!

Pavel Dostál

Autor je členem Plzeňského krajského sdružení Strany svobodných občanů (Svobodní) a členem ReVu Strany svobodných občanů (Svobodní)