Nečekal jsem zázraky, pane prezidente…

Skutečně jsem nečekal zázraky od novoročního projevu od prezidenta republiky s IQ - jak sám sdělil - 107. Nepochybuji také o tom, že jeho řeč připravovalo se vší pečlivostí, které jsou schopni, několik prezidentových poradců.

Že to nebude žádná ciceronská řeč jsem tedy očekával. Marně jsem ale čekal alespoň nějaké poselství od nového prezidenta této zemi a jejím občanům.

V. Havel hovořil vesměs o krásných zítřcích, podmíněných explozí morálky u nás a ve světě. Projevy obou dalších prezidentů byly spíše praktické.

Nad projevem P. Pavla jásají dnešní nejvyšší ústavní činitelé. Prostě ti, kteří cítí, že jsou s prezidentem v jedné partě, na jedné lodi: premiér a předsedové obou sněmoven.

Když prezident v úvodu svého projevu hovoří o Novém roku jako o dni plném očekávání, je to povinný optimismus. Chápu to. Ale možná, že si mohl také vzpomenout, pokud by on a jeho poradci znali skutečnou situaci ve společnosti, na miliony svých spoluobčanů (z nichž mu řada naivně řada dala hlas), kteří žijí pod hranicí chudoby anebo se k ní blíží. Prostě žijí od výplaty k výplatě anebo jen s minimálními finančními rezervami. Pro tyto občany bude rok 2024 ještě horší, než byl ten předchozí.

Prezident zcela pochopitelně mluvil o tragédii, jež se udála v závěru roku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde šílený střelec – student Karlovy univerzity, zmařil 14 lidských životů. Možná by bylo na místě, kdyby se prezident ve svém projevu alespoň dotkl niterných příčin šílených činů, jako je tento.

Současná vláda prakticky kontinuálně už téměř dva roky straší české občany válkou. Není to jen ministryně obrany, která velmi neohrabaně komentuje dění na bojištích Ukrajiny a nově také v Gaze. V médiích je na denním pořádku přehlídka násilí, ve které zabíjení protivníků je jaksi samozřejmou a běžnou věcí. Podobnou atmosféru vytvářejí také sociální média.

K samotné události na Filozofické fakultě prezident jaksi jen na okraj sdělil, že ... „není možné zajistit přítomnost policistů na všech veřejných místech“. S tím se jistě dá souhlasit. Ale alespoň pro mě, jako bývalého premiéra této země, je dosti nepochopitelné, proč policisté dostali příkaz, když se snažili eliminovat šíleného útočníka, zaměřit se jen na jednu z budov Filozofické fakulty a pominout hlavní budovu této fakulty. Tento, podle mého názoru lapsus, by měl někdo alespoň vysvětlit. Předpokládám, že celý útok bude příslušnými orgány státu vyhodnocen a budou vyvozeny závěry, proč vlastně k němu došlo a zda je možné takovýmto útokům předcházet či jim zabránit.

Po úvodní části novoročního proslovu věnované smutným událostem, spojeným s vražedným útokem, došlo také na vnitřní politiku. Podle P. Pavla se vládě „nedaří přesvědčovat občany a tím je získat na svou stranu“. Ani slovo kritiky vůči nesmyslné vládní politice v celé řadě oblastí. Tím zrovna nemyslím zahraniční politiku, kde vláda a prezident jsou jedno tělo a jedna duše, jsou prostě jednoduše řečeno ve vleku Washingtonu a Bruselu, ale myslím tím politiku vnitřní. Vláda nebyla schopna zmírnit inflaci, životní úroveň běžných českých občanů v posledních dvou letech poklesla nejméně o pětinu, možná dokonce o čtvrtinu. Přitom se zdá, že prezident a jeho okolí dobře chápou, které jsou skutečné problémy republiky a dokonce je dokáží pojmenovat: energetická krize, hospodářská stagnace, inflace. Ale je to jen letmý povzdech bez jakéhokoliv náznaku toho, že vláda v tomto směru dluží nabídnout veřejnosti reálná řešení reálných problémů.

Možná nejcennější částí prezidentova projevu bylo, když mluvil o volbách, kde vyzval k účasti v nich během příštího roku a tři čtvrtě. Občané skutečně mají občané možnost vyjádřit v trojice volbách svou spokojenost či nespokojenost se směřováním republiky, krajů i Evropské unie.

Prezident ve svém projevu správně hovořil o tom, že občané by měli vybírat ve volbách politiky, kteří by poté v zastupitelských orgánech, ať už na úrovní EU, státu či krajů bránili jejích zájmy. A měli by to být lidé, kteří už v minulosti prokázali schopnost „realistických plánů a ověřitelných výsledků“.

Nejkontroverznější částí celého prezidentova projevu bylo ovšem jeho bezvýhradné adorování společné evropské měny. I já si myslím, že perspektivně je nutné k tomuto cíli, tedy k přijetí společné evropské měny,  směřovat. Ale ne v situaci, kdy česká měna kolísá, kdy její hodnota je daleko za její skutečnou silou a kdy ani v krátké době není možné očekávat na finančních trzích posilování české měny ve vztahu k euru. Zrychlené přijetí eura, k němuž prezident vyzývá, by bylo útokem na životní úroveň širokých vrstev občanů. Chce se dodat, že dalším útokem po pádící inflaci posledních dvou let. A poté, co lze i v tomto roce očekávat, v důsledku tzv. konsolidačního (rozuměj stagnačního) balíčku, další růst inflace a tedy  další pokles životní úrovně lidí. Zavedení eura při momentálně slabé pozici české koruny ve vztahu k evropské měně by znamenalo naprosto plánovité další ožebračení širokých vrstev českého obyvatelstva. A znamenalo by to také útok na střádaly ze středních vrstev. Ti zavedením eura v nepříznivém  směnném kurzu přijdou o další část svých úspor.

Prostě tato vláda a tento prezident dělají vše pro to, aby snížili životní úroveň českých lidí.

V závěru svého projevu si pan prezident všímá mladé generace. Ano, to jsou ti lidé, u kterých vládní koalice a současný prezident hledají silnou podporu. Ve skupině občanů do třiceti let mají jak vláda, tak prezident, nejsilnější podporu ze všech generačních skupin. Mladí lidé jsou dennodenně pod tlakem jednostranných informací mainstreamových médií, která lakují věci na růžovo často i lžou. Prezident sice ve svém projevu hovoří o tom, co je zřejmě pro mladé lidi nejpotřebnější, tj. uspokojivé bydlení a ekonomická samostatnost. Ale ani slovem nenaznačuje, jak by se toho mělo dosáhnout. A už vůbec nevyzývá vládu k tomu, aby učinila k dosažení takových  cílů příslušné kroky. Je to jen vytírání očí mladým lidem, spoléhání na jejich nekonečnou naivitu, která však jednou také skončí.

Prostě, nebyl to zdařilý novoroční projev.  A pan prezident by měl hledat nové autory svých projevů, v nichž alespoň tu a tam probleskne nějaká originální myšlenka.

Jiří Paroubek