V pátek za úmorného vedra...

V pátek prvního července  bylo úmorné vedro.  Domluvili jsme se s vnukem, že budeme odpoledne na chatě  s ním a jeho rodinkou opékat špekáčky. 

Vnuk pravil, že tam přijedou po čtvrté hodině po příchodu z práce.  "Dobrá",  já na to, "my s dědou tam budeme  o něco dřív, kouknu se na pořádek.  Manžel tam jezdí obden, ale stará se hlavně o své záhonky, vnitřek chaty  ho až tolik nezajímá".. 

Přijeli jsme tam v půl třetí odpoledne a hned při vybalování tašek jsem zjistila, že  všechno jsme vzali s sebou až ne to hlavní, špekáčky. Ty jsme zapomněli v chladničce.  Po krátkém dohadování  kdo z nás dvou to zavinil, se manžel  uvolil,   že se pro  ně  vrátí. No, máme to naštěstí domů co by dup, jen  asi jen necelé tři kilometry. Na chatě byl celkem pořádek a jen  co jsem to tam trochu srovnala věci, vrátil se i s uzeninami  zpět. 

A co  si tak povídáme, najednou slyší jakýsi  šramot.  Vyhlédnu z okna a venku boží dopuštění, leje jako z konve. A přitom je obloha jasná,  modrá jako šmolka, jen sem tam se pohybuje tmavší obláček.  Vtom volá vnuk, že už jedou.  "Davčo, tady začalo pršet, u vás také?" "Ne tady neprší, je tu klidno. Ale to nic, babi, to bude jen taková malá přeháňka".   Měl pravdu, pršelo jen krátce,  brzy se vyjasnilo a tráva u chaty  oschla. A  všechno dobře dopadlo, poseděli jsme u ohníčku, opekli si  špekáčky ( povídali jsme si -  a o zábavu se nám postarala naše malá pravnučka.  

Jen co jsme se po dvacáté hodině vrátili domů zahřmělo a začalo pršet. Byl to pořádný slejvák s hromy a blesky, ale na štěstí netrval dlouho.  No, aspoň  nemusím zalívat kytky růžičky před domem, řekla jsem si. 

                                                     ***

Pak jsme usedli k televizi a na  ČT24 se právě objímal  premiér Petr  Fiala s Ursulou von Leyenen. Přeji jim  to - i když... Pocity poněkud smíšené.

 Hezký víkend všm.