V pátek prvního července bylo úmorné vedro. Domluvili jsme se s vnukem, že budeme odpoledne na chatě s ním a jeho rodinkou opékat špekáčky.
Vnuk pravil, že tam přijedou po čtvrté hodině po příchodu z práce. "Dobrá", já na to, "my s dědou tam budeme o něco dřív, kouknu se na pořádek. Manžel tam jezdí obden, ale stará se hlavně o své záhonky, vnitřek chaty ho až tolik nezajímá"..
Přijeli jsme tam v půl třetí odpoledne a hned při vybalování tašek jsem zjistila, že všechno jsme vzali s sebou až ne to hlavní, špekáčky. Ty jsme zapomněli v chladničce. Po krátkém dohadování kdo z nás dvou to zavinil, se manžel uvolil, že se pro ně vrátí. No, máme to naštěstí domů co by dup, jen asi jen necelé tři kilometry. Na chatě byl celkem pořádek a jen co jsem to tam trochu srovnala věci, vrátil se i s uzeninami zpět.
A co si tak povídáme, najednou slyší jakýsi šramot. Vyhlédnu z okna a venku boží dopuštění, leje jako z konve. A přitom je obloha jasná, modrá jako šmolka, jen sem tam se pohybuje tmavší obláček. Vtom volá vnuk, že už jedou. "Davčo, tady začalo pršet, u vás také?" "Ne tady neprší, je tu klidno. Ale to nic, babi, to bude jen taková malá přeháňka". Měl pravdu, pršelo jen krátce, brzy se vyjasnilo a tráva u chaty oschla. A všechno dobře dopadlo, poseděli jsme u ohníčku, opekli si špekáčky ( povídali jsme si - a o zábavu se nám postarala naše malá pravnučka.
Jen co jsme se po dvacáté hodině vrátili domů zahřmělo a začalo pršet. Byl to pořádný slejvák s hromy a blesky, ale na štěstí netrval dlouho. No, aspoň nemusím zalívat kytky růžičky před domem, řekla jsem si.
***
Pak jsme usedli k televizi a na ČT24 se právě objímal premiér Petr Fiala s Ursulou von Leyenen. Přeji jim to - i když... Pocity poněkud smíšené.
Hezký víkend všm.
