Jj, jak někdo paní Pantlíkovou nepochválí, má u ní doživotní utrum.

Asi tak...

Žasnu jakou jste vyvolala diskuzi to asi to úmorné vedro. Mimochodem také jsme včera opékali...a hruška nám na hlavu nedopadla.

Také mě to překvapilo. Nikdy se ještě nikdy nestalo... Asi zvláštní pohnutí mysli... Dobrou noc.

Paní Pantlíková sice v diskusi píše, že nerada fabuluje, nicméně je poněkud neuvěřitelné, že by se za úmorného vedra člověk, pokud mu nespadla na hlavu hruška, dobrovolně rozhodl opékat špekáčky. Bylo to trošku jinak. Paní Pantlíková se nedomluvila s vnukem na tom, že si opečou špekáčky, nýbrž její vnuk si tuto činnost dost vehementně vyřval velmi intenzivním křikem, dupáním a vzteklým škubáním celého těla a válením se v kopřivách, což znásobilo jeho řev na míru již na hranici snesitelnosti. To tedy předcházelo té domluvě s vnukem. Není proto divu, že po tomto dramatickém extempore paní Pantlíková zapomněla špekáčky, pro které se musel její manžel vrátit. Ovšem nikoliv autem, které se jim samovolně rozjelo pozpátku a narazilo do kandelábru poté, co vystoupili z auta, kterým zajeli nakoupit špekáčky do místního koloniálu, a proto bylo nepojízdné. Řidič totiž zapomněl zařadit šaltrpáku a pochopitelně také zajistit auto ruční brzdou. Takže pan manžel se musel vracet pro špekáčky na kole. Aby toho nebylo málo, záhy zjistil, že kolo, které již léta nepoužívá, neboť pro špekáčky jezdí zásadně autem, mělo obě pneumatiky prázdné, přičemž pumpička nebyla k nalezení. Nezbylo nic jiného, než pro špekáčky dojít pěšky. Když dorazil k domovu, zjistil, že zapomněl s sebou vzít klíče, proto zavolal paní Pantlíkové, aby mu klíče přinesla, že v tom vedru by už ta cesta tam a zpět a zase zpět byla pro něj příliš. Paní Pantlíkové nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu, přičemž vnoučkovi přikázala, aby byl hodný. Vnouček mezitím šmíroval, co by provedl a při této činnosti objevil igelitovou tašku, v níž byly schovány očekávané špekáčky. Když se Pantlíkovi po delší době vratíli, neboť špekáčky ve špajzu ne a ne najít, pročež museli zajít do koloniálu pro další várku, našli vnoučka, který si sám zapálil táborák a již se cpal třetím do zlatova opečeným špekáčkem. Paní Pantlíková samozřejmě nenapsala, že mu pak bylo špatně, ale bylo tomu tak.

Vážený pane Pavlíku,

klikla jsem Vám za příspěvek plus(+) - tedy za Vaši bujnou fantazii - a vlastně i za to, že jsem Vás svým nepatrným dílkem inspirovala k takovému heroickému výkonu, který jste se zde prezentoval. Mám radost, to se mi na mou duši ještě nikdy nestalo.

Ale jedna zásadní výtka. Můj text jste si nepřečetl pečlivě, jinak byste se nedopustil tolika zásadních omylů.

První omyl. I když bylo ten pátek prvního července přes den úmorné vedro, přes den vedro, kolem páté hodiny odpoledne, kdy jsme špekáčky opékali, už byl chládek, kór když je ohniště n ve stínu pod vzrostlými jabloněmi.

Další omyl. Náš vnuk, který si podle Vás opékání špekáčků "vyřval", v ", není školák nebo předškolák, ale dospělý muž, inženýr, otec rodiny. Z jeho podnětu se naše rodinná akce uskutečnila. Byl tam s manželkou a malou dcerkou.

A za třetí, týká se těch zapomenutých špekáčků. Kdybyste četl můj blog pozorně, věděl byste, že jsme je nezapomněli v obchodě, ale doma, v kuchyni v v chladničce. Manžel se pro ně vrátil autem a zpátky byl asi za půl hodiny. Tolik fakta. Jestli jsou ve Vašem příspěvku ještě nějaké další bludy nebudu to zkoumat, nechce se mi to znovu číst.

Na chatě jsme se zdrželi asi do půl osmá večer, a jen po tom co jsme se vrátili domů hned se vítr, zahřmělo a začala bouřka. Netrvala u nás v městě dlouho, ale pak se ochladilo.

Nicméně - Vaše snaha mě potěšila, zasloužíte si uznání. Za Vaši fantazii a a fabulaci mého příběhu Vám uděluji "Řád zlaté propisky" a za Vaše výkon pátrání detektiva- amatéra "Řád zlatého v..." (dvojjrožce).

Můžete to doma oslavit. Dobrou noc.

Takovy mily blog o letnim odpoledni v prirode a v kruhu rodiny. Je jakoby o nicem, ale ve skutecnosti o tom nejpodstatnejsim. Ne kazdy ma to stesti. No a diskuze ci mudrovani tech, pro nez je diskuze ztrata casu je vesela, ne?

Paní Krištofíková, o tom je tento můj blog. A podobně laděných článků je tu víc, nejsem sama. Nechci psát o politice, ta rozděluje lidi. Děkuji Vám za příspěvek i podporu. Hezké odpoledne Vám přeji.

Domnívám se, že diskuse a polemika nad tímto plytkým blogem je zbytečná ztráta času. Pro mne ano, všem hezký den.

Děkuji Vám za příspěvek, pane Mudro.

Krása daru života je ve zdánlivě banálnich a prostých chvílích a obrazech. Děkuji Vám, vážená paní Mirko, za vaše blogy. A nenechte se otrávit lidmi, kteří se na blogu představuji větou, cituji: „Píšu si, co chci a co mám potřebu napsat",

a druhému to právo upirají. Oni jsou vlastně tak trochu, vlastně hodně, k politování.... Trochu mi připomínají suchou haluz...

Přeji Vám krásné dny a radost ze života.

Kde je napsáno, že pod každým článkem musíme hýkat štěstím? Zvlášť, když jde o článek hodně nepovedený. Nebo jak si představujete diskusi? Jako smršť srdíček a palců nahoru?

Jeli jste si "kousek" za barák opéct buřty, pak jste se vrátili domů a začalo pršet. Skutečně plnokrevný příběh. A co v noci - byla tma? A co ráno - rozednilo se?

Pane Kvapile, nebylo to ve městě, bylo to až za ve vedlejší vesnicí Příluky, asi dva a půl kilometru od Zlína. (odívejte se ne mapu. (V textu to opravím). Moje příběhy Vás nikdo nenutí číst, ty plnokrevné samozřejmě píšete jenom Vy.... Některým lidem, na rozdíl od Vás, se moje příběhy ze života líbí, průměrná čtenost mých blogů je 700. Děkuji Vám za nakouknutí i za kritiku. Přeji Vám krásný nedělní den.

Hezký letni odpočinkový blog a s panem Pavlíčkem naprosto souhlasím .

Díky, paní Radko, já také...

Jen se divím, že jste si krásný den kazili sledováním televize, notabene zpráv .

Máte pravdu, pane Miroslave. Měli bychom se toho zlozvyku zbavit. Děkuji za zájem o můj blog.

Nemastný neslaný článek, který jste "vylepšila" tou poslední větou. Aspoň byste si mohla zjistit, jak se píše Ursula von der Leyen.

Díky za upozornění, opravím tu paní Ursulu von Leyenen .. (apsala jsem to foneticky).