Už zase začíná škola...

Zní opět staré vzpomínky, nikdo jim neodolá: Jde chlapec vedle maminky a už začíná škola...   Jaroslav Seifert  (Z básně Píseň o slabikáři)    

Dnes je prvního  září, dětem začíná škola. Já jsem  se  jako dítě do školy hrozně těšila. Málem jsem těm starším dětem, již školou povinným,  záviděla  hranatou černou brašničku, ze které  po boku visela na provázku houbička na umývání černé břidlicové tabulky, která jim v ní při chůzi vesele hrkala. 

Dočkala jsem se. Pan řídící naší obecné školy v Násedlovicích, pan Jiří Kuča, mě po zápisu vzal do první třídy  již v necelých šesti letech. A znáte tu říkanku? "První třída,  kašička, druhá třída, myšička, třetí třída, hodní žáci, čtvrtá třída, ledajáci,  pátá třída, medvědi, protože nic nevědí." A tak jsem se stala "kašičkou" - ale  záhy  i "babičkou" - jak mi říkal pan řídící,  protože mi v tu dobu vypadaly všechny zoubky - "myšáky,"  a chvíli trvalo, než mi narostly nové. 

V první třídě násedlovické čtyřtřídky se mi líbilo.  Na stěnách  jsme měli  několik názorných obrazů - velkou a malou abecedu, číslice, ale i pěknou barevnou ilustraci  z  pohádky  O veliké řepě. Jak ji dědeček nemohl vytáhnout, táhl, táhl - až teprve za pomoci všech, i té maličké myšky, nakonec tu  velikou řepu vytáhl.

Do školy jsem začala chodit v době války, a je málem neuvěřitelné, že  v první třídě obecné školy jsme ještě opravdu  používali na psaní černou  břidlicovou tabulku,  zasazenou do dřevěného rámečku. (Ve druhé třídě  již sešity, písanky).  Na tu černou tabulku, která  byla z jedné strany opatřena bílými linkami, jsme psali  kameninovým písátkem, kterému jsme říkali "kamínek."

Naše výuka psaní začala tím, že nám  pan řídící, starší pán  v černém klotovém plášti, s brejličkami  na nose a  ukazovátkem v ruce,  ukázal, jak jednotlivá písmena a číslice vypadají, a na školní tabuli křídou předvedl,  jak je máme psát.. 

Na psaní těch číslic mám bizarní vzpomínku. Výuka začala "bičem," tedy jedničkou (1), a za domácí úkol jsme  měli řádku těch "bičů"  napsat na tabulku. Pak jsme pokračovali dvojkou (2), "husičkou." Chtěla jsem se panu  řídícímu pochlubit  že některé číslice již dopředu  znám,  a tak jsem namísto té  jedné dvojky dole s rovnou čárkou, uprostřed řádku  napsala dvojku  trochu větší než ty ostatní, ale dole s vlnovku -  tak jak se píše rukopisně.  Ale byla to chyba... Pan řídící  mě namísto očekávané pochvaly, pokáral:  "Co to je?" pravil. "Smaž to a nepředbíhej, to jsme se ještě neučili." Od té doby vím, že se  ve škole předbíhat nemá.

Skončila mi první třída "kašička," následovaly druhá, třetí, čtvrtá, pátá třída, pak vyšší stupeň -  a další na střední škole -  a přiznám se,  že už to nebylo vždycky takové jako na začátku, v té první třídě. Střídaly se předměty, střídali se i  naši učitelé a učitelky, někteří z nich byli  oblíbení více,  jiní méně..

Nicméně - na  léta, strávená ve školních lavicích, i na naše tehdejší pedagogy,  vzpomínám  ráda,  a někdy  i docela  s nostalgií...