Tak už jsme naočkováni

- já i manžel. Dcera měla štěstí, podařilo se jí nás zaregistrovat hned ten pátek, co byla registrace spuštěna. Byla zrovna doma na home ofice, a když se jí to nepovedlo zrána, zkoušela to prý každou chvíli znovu... 

Pak se jí to povedlo, každého z nás na jiný den. Takže díkybohu máme to oba za sebou, jak tu  první, tak i tu druhou dávku vakcíny Pfazer.  

Máme hodné děti, syna i dceru,  dovezli nás tam oba jednotlivě, i když jsme si tam chtěli zajít sami, nemocnici nemáme daleko. Tvrdili, že se prý  doporučuje, aby očkovaní měli s sebou doprovod.

No, povedlo se, všechno dopadlo dobře. První očkování proto covidu-19 u mne i manžela proběhlo v klidu a v pohodě, přijeli  jsme tam o něco dřív a v čekárně čekaly jen dvě staré ženy s doprovodem  příbuzných. Při mém  druhém očkování, po třech týdnech, tam  na levičkách  seděli zase jen tři staří muži, byla  jsem brzy na řadě. Až po mém odchodu se čekárna začala plnit více lidmi.  

Sestřičky byly usměvavé a milé, píchnutí injekční jehlou jsem ani necítila -  při prvním, ani při druhém vpichu. Po tom druhém mě to místo vpichu jen trochu svědilo...  Možná jsem pak byla přes následující den také trochu ospalejší, ale příčina mohla být i v tom, že jsem v noci  málo spala. Čtu zrovna  velmi zajímavou knihu, a namísto o půl jedné v noci jsem usnula až v jednu hodinu. Toť vše o očkování, doufám, že splní, co se od něho očekává, získám  proti  coronaviru větší imunitu.

Ale protože vím,  že -  jak se u nás říká „ jednoho nepotěší nic víc než trable druhého,“ přidám něco k dobru.  Jsem už  taková hodní babička, ráda dělám druhým radost. Vím, že dcera se zetěm, kteří mě na očkování doprovázeli, mají rádi moučníky, rozhodla jsem se, že jim nějaký upeču.  Manžel mě sice varoval, že to do jedné hodiny, kdy pro mne mají  přijet, nestihnu, ale řekla jsem mu  ať je bez obav -  a  dala  se do práce. Začala jsem bohužel pozdě, až v půl jedenácté, doba se krátila, byla jsem nervózní,  termín očkování byl již na čtvrt na dvě. Když jsem plech s těstem strkala do trouby, nevšimla jsem si,  že jsem z té trouby zapomněla vyndat kulatou teflonovou formu na táč,  plech s řidším těstem jsem položila šikmo na ni, těsto sesunulo se na jednu stranu a tak se i upeklo. Z jedné strany bylo  centimetrové, z druhé strany pěticentimetrové. Co s ním? Nebudu zdržovat – musela jsem ho rozřezat na pásy, srovnat, slepit tvarohovou náplní, a s polevou, kterou jsem dala nahoru,  mě to všechno značně zdrželo... 

Ach jo.... Byly to trable, ale přesto jsem nakonec všecko stihla do příjezdu mého doprovodu a do očkovacího centra jsme přijeli včas. Holt, i takové věci se mi občas stávají... Valentýnský řez všem chutnal,  jen jsem se  „nepochlubila“ jaké jsem s ním měla trable.

A závěr? Nebojte se očkování proti covidu-19  a doufejte se mnou, že má význam... Ale pečení moučníků si na ten den neplánujte, raději ho upečte den před tím. Hodně "necovidového" zdraví vám přeji - a věřte, zase bude líp.   :-)