Svéhlavá Stračena

Moje dětská vzpomínka na léta padesátá, strávená v jihomoravské dědině N… na Kyjovsku. Naše pětičlenná rodina bydlila  v řadovém domku s malým dvorkem, bez zahrádky a bez humna. 

Otec pracoval na dráze a spolu  s maminkou, která byla švadlena, obdělávali pět měřic polí, zděděných po jejích  rodičích.  Byly jsme tři děti, sestry,  nejmladší z nás se narodila těsně po válce v roce 1945. 

Ječmen, oves, kukuřice, brambory a řepa,  vypěstované na poli, dávaly rodičům možnost chovat nějaké  to  hospodářské zvířectvo - slepice, husy, kačeny, kozu,  prasátko  a  králíky. Těm vozil  tatínek  trávu rostoucí kolem štreky (dráhy),  kam jezdil  denně  na kole  do práce. Na našem stísněném dvorku pobíhaly slepice a ostatní drůbež, ta se ale  volně pohybovala  i venku na ulici, kam měla možnost vyběhnout dírou (otvorem) ve vratech...  Kačeny a husy se zase mohly čvachtat v járku, který byl  naproti domku, pod  cestou ve hluboké zmole. Bylo v něm sice vody jen tak „žabě po kolena“- jak říkávala maminka,  ale k jejich čvachtání  a k zábavě nás, dětí, to stačilo.  

Po válce byl nedostatek masa, zejména ve městech, kde na ně stávaly dlouhé fronty,  ale  i  u nás  v  místním  řeznictví  U Urbánků bývalo  poloprázdno. Na  pultě obvykle leželo jen několik kousků hovězího  nebo vepřového   a naproti na hácích visel levný točený "buřt"  a  věnec špekáčků, obecně  nazývaných  cveky. Pro maso se k řezníkovi  chodilo brzy po ránu, aby se na  člověka dostalo, později už byl pult  i  háky prázdné. Proto v každé chalupě, kde jen to bylo  aspoň trochu možné, chovali  nějaké  prasátko… A aby bylo řádně vykrmeno, přidávalo se do jeho žrádla  i mléko, u nás to bylo mléko od naší kozy Rézy. Později se rodiče rozhodli, že si kvůli tomu mléku pořídí  i  krávu, a  když se tak stalo,  naši milou Rézinku přestěhovali vedle do menšího chlívku  a  ten její  obsadila  mladá kráva, kterou jsme pro její vzhled  nazvali  Stračena.

Musím ale konstatovat, že se jí od začátku pobyt ve stísněném „kozím chlívku“  ani trochu nelíbil a dávala  to  jaksepatří  najevo. Často  bývala nevrlá, zpupná až agresivní, což se projevovalo hlavně při dojení. Kdykoli ji maminka chtěla podojit,  trhala nespokojeně hlavou, oháněla se oháňkou,  někdy  dokonce  kopla i do hrotku s mlékem, který se převrátil a  mléko vyteklo na podlahu.  Nešlo to jinak, než abychom já, nebo moje mladší sestra, při tom  „dojícím obřadu“  asistovaly. Stávaly jsme vždy s klacíkem v ruce u její hlavy a nedovolily jí, aby se otáčela a „zlobila...“ Nelíbilo se jí to - házela po nás nevraživě okem,  ale přesto vydržela po celou dobu dojení stát v klidu.

Jednou, když otec nebyl doma, vyjely jsme s maminkou - a se Stračenou, zapřaženou do vozu, na pole pro krmení (futro), jetelinu a řepu.  Pole Záhumenica je  jen   kousek  za dědinou, ale  vede k němu příkrá  polní cesta. Přes dědinu si naše Stračena   s  prázdným vozem šupajdila docela  zvesela, ale jakmile jsme dědinou projeli a  před ní se objevil kopec, zastavila se - a  že bude stávkovat...  Zlostně se rozhlédla na všechny strany, sklonila  hlavu  jako rozzuřený býk, zašprajcovala se  a  nechtěla se hnout.  Marně ji  maminka  domlouvala, aby pokračovala v jízdě, nic nepomáhalo, trucovitě si stála  na svém. Dokonce si  klekla na  přední nohy a  v  této směšně trapné pozici zůstala na prašné cestě trčet... Nevěděly jsme si s ní rady - až se najednou objevil jakýsi „pohádkový dědeček,“ vlastně jeden strejda, který šel zrovna z pole,  a naši milou Stračenu ráznějším slovem a gestem přinutil k poslušnosti. A ona  se pak najednou  postavila na všechny čtyři nohy - a jako když do ní střelí - rozběhla se tryskem do kopce - sotva jsme jí stačily…

S naší umíněnou, vzdorovitou Stračenou byla opravdu těžká práce a proto se nedivím mamince, že přivítala, když  se jí po roce trápení zbavila.  Po dlouhém přemlouvání  zdejších  rolníků  tehdejšími okresními „činovníky“ totiž  vzniklo v naší dědině  JZD (jednotné zemědělské družstvo) a  naše kráva  byla umístěna v kravíně mezi její ostatní rohaté vrstevnice. 

Maminka  si oddychla, ale jiné to bylo s otcem.  On všechny naše domácí zvířata „miloval“ a vzorně se o ně staral,  ať už to byly ukdákané hrabavé  slepice, strakatí králíci, věčně hladové prase, zvědavá koza Réza,  nebo  svéhlavá a  umíněná kráva Stračena. Tu do družstevního  kravína viděl odvádět opravdu nerad, se slzou v oku.  Často se tam na ni chodil dívat - a vždycky ji litoval... U nás doma byla dobře krmena i napájena,  její srst, kterou jí denně čistil a kartáčoval, byla hladká a lesklá, pod sebou  měla vždy nastlanou  čistou  slámu, v hrantu nasypanou  čerstvou řezanku  nebo voňavé seno.  A tam, v kravíně mezi třiceti  kravami? Podlaha tvrdá, mokrá, znečištěná,  podestýlka ze slámy žádná, všude kolem  jen shon, hluk a nepořádek, bolavá kopyta krav… Žádná technika, špatná hygiena... Takové to bývalo  v hromadných ustájeních dobytka z počátku družstevnictví...  Až později,  po letech,  se  to  změnilo k lepšímu… Nevím ale, jestli se toho  ta  naše milá, svéhlavá, trucovitá  kráva Stračena, dožila…