Moje dětská vzpomínka na léta padesátá, strávená v jihomoravské dědině N… na Kyjovsku. Naše pětičlenná rodina bydlila v řadovém domku s malým dvorkem, bez zahrádky a bez humna.
Otec pracoval na dráze a spolu s maminkou, která byla švadlena, obdělávali pět měřic polí, zděděných po jejích rodičích. Byly jsme tři děti, sestry, nejmladší z nás se narodila těsně po válce v roce 1945.
Ječmen, oves, kukuřice, brambory a řepa, vypěstované na poli, dávaly rodičům možnost chovat nějaké to hospodářské zvířectvo - slepice, husy, kačeny, kozu, prasátko a králíky. Těm vozil tatínek trávu rostoucí kolem štreky (dráhy), kam jezdil denně na kole do práce. Na našem stísněném dvorku pobíhaly slepice a ostatní drůbež, ta se ale volně pohybovala i venku na ulici, kam měla možnost vyběhnout dírou (otvorem) ve vratech... Kačeny a husy se zase mohly čvachtat v járku, který byl naproti domku, pod cestou ve hluboké zmole. Bylo v něm sice vody jen tak „žabě po kolena“- jak říkávala maminka, ale k jejich čvachtání a k zábavě nás, dětí, to stačilo.
Po válce byl nedostatek masa, zejména ve městech, kde na ně stávaly dlouhé fronty, ale i u nás v místním řeznictví U Urbánků bývalo poloprázdno. Na pultě obvykle leželo jen několik kousků hovězího nebo vepřového a naproti na hácích visel levný točený "buřt" a věnec špekáčků, obecně nazývaných cveky. Pro maso se k řezníkovi chodilo brzy po ránu, aby se na člověka dostalo, později už byl pult i háky prázdné. Proto v každé chalupě, kde jen to bylo aspoň trochu možné, chovali nějaké prasátko… A aby bylo řádně vykrmeno, přidávalo se do jeho žrádla i mléko, u nás to bylo mléko od naší kozy Rézy. Později se rodiče rozhodli, že si kvůli tomu mléku pořídí i krávu, a když se tak stalo, naši milou Rézinku přestěhovali vedle do menšího chlívku a ten její obsadila mladá kráva, kterou jsme pro její vzhled nazvali Stračena.
Musím ale konstatovat, že se jí od začátku pobyt ve stísněném „kozím chlívku“ ani trochu nelíbil a dávala to jaksepatří najevo. Často bývala nevrlá, zpupná až agresivní, což se projevovalo hlavně při dojení. Kdykoli ji maminka chtěla podojit, trhala nespokojeně hlavou, oháněla se oháňkou, někdy dokonce kopla i do hrotku s mlékem, který se převrátil a mléko vyteklo na podlahu. Nešlo to jinak, než abychom já, nebo moje mladší sestra, při tom „dojícím obřadu“ asistovaly. Stávaly jsme vždy s klacíkem v ruce u její hlavy a nedovolily jí, aby se otáčela a „zlobila...“ Nelíbilo se jí to - házela po nás nevraživě okem, ale přesto vydržela po celou dobu dojení stát v klidu.
Jednou, když otec nebyl doma, vyjely jsme s maminkou - a se Stračenou, zapřaženou do vozu, na pole pro krmení (futro), jetelinu a řepu. Pole Záhumenica je jen kousek za dědinou, ale vede k němu příkrá polní cesta. Přes dědinu si naše Stračena s prázdným vozem šupajdila docela zvesela, ale jakmile jsme dědinou projeli a před ní se objevil kopec, zastavila se - a že bude stávkovat... Zlostně se rozhlédla na všechny strany, sklonila hlavu jako rozzuřený býk, zašprajcovala se a nechtěla se hnout. Marně ji maminka domlouvala, aby pokračovala v jízdě, nic nepomáhalo, trucovitě si stála na svém. Dokonce si klekla na přední nohy a v této směšně trapné pozici zůstala na prašné cestě trčet... Nevěděly jsme si s ní rady - až se najednou objevil jakýsi „pohádkový dědeček,“ vlastně jeden strejda, který šel zrovna z pole, a naši milou Stračenu ráznějším slovem a gestem přinutil k poslušnosti. A ona se pak najednou postavila na všechny čtyři nohy - a jako když do ní střelí - rozběhla se tryskem do kopce - sotva jsme jí stačily…
S naší umíněnou, vzdorovitou Stračenou byla opravdu těžká práce a proto se nedivím mamince, že přivítala, když se jí po roce trápení zbavila. Po dlouhém přemlouvání zdejších rolníků tehdejšími okresními „činovníky“ totiž vzniklo v naší dědině JZD (jednotné zemědělské družstvo) a naše kráva byla umístěna v kravíně mezi její ostatní rohaté vrstevnice.
Maminka si oddychla, ale jiné to bylo s otcem. On všechny naše domácí zvířata „miloval“ a vzorně se o ně staral, ať už to byly ukdákané hrabavé slepice, strakatí králíci, věčně hladové prase, zvědavá koza Réza, nebo svéhlavá a umíněná kráva Stračena. Tu do družstevního kravína viděl odvádět opravdu nerad, se slzou v oku. Často se tam na ni chodil dívat - a vždycky ji litoval... U nás doma byla dobře krmena i napájena, její srst, kterou jí denně čistil a kartáčoval, byla hladká a lesklá, pod sebou měla vždy nastlanou čistou slámu, v hrantu nasypanou čerstvou řezanku nebo voňavé seno. A tam, v kravíně mezi třiceti kravami? Podlaha tvrdá, mokrá, znečištěná, podestýlka ze slámy žádná, všude kolem jen shon, hluk a nepořádek, bolavá kopyta krav… Žádná technika, špatná hygiena... Takové to bývalo v hromadných ustájeních dobytka z počátku družstevnictví... Až později, po letech, se to změnilo k lepšímu… Nevím ale, jestli se toho ta naše milá, svéhlavá, trucovitá kráva Stračena, dožila…
