O okurkách a naštvaném řidiči

  Milí adminové, sdělila jsem vám, že se jako neřidička nemohu zúčastnit akce  o dopravě, a  o naštvaných řidičích – ale jen co se dnešek se včerejškem  sešel, všechno je jinak…  

Manžel se vrátil ze zahrádky s taškou posbíraných okurek,  které si letos přispíšily - již rostou a mohou se nakládat. Tedy díky intenzivnímu zalévání, protože i když je některý z těchto horkých dnů od rána pod mrakem - a občas  dokonce i zahřmí, vody z mraků u nás zatím spadlo  žalostně málo, povětšině vůbec nic. Díky rezervoárům v naší zahrádkářské  kolonii se  ale díkybohu zalévat ještě dá, přílucký  potůček, z  kterého se do nich  voda čerpá, zatím ještě úplně nevyschl.

Tedy – u nás doma  je již okurková sezona v plném proudu. Na balkoně kraluje velký zavařovací hrnec s teploměrem, ve špajzu  je v desetilitrovém červeném smaltovaném hrnci  hotový  okurkový nálev, v kredenci  bobkový list a hořčičné semínko,  v chladničce  stále připravená čerstvá zelenina - cibule,  mrkev, křen a svazek voňavého kopru – to  aby  byly naše domácí „znojemské“ okurky ve sladkokyselém nálevu  opravdu takové,  jaké mají být. Lahodné a osvěžující.

Vrátím se ale k  načatému tématu, k „naštvaným řidičům.“  Předevčírem k  večeru se vrátil manžel se zahrádky s károvanou taškou plnou  nasbíraných okurek, zanesl je do chládku, do sklepa  na betonovou podlahu, sedl si v kuchyni na židli a pravil: „Tak si představ, že jsem byl právě  svědkem dopravní nehody.“  (My to máme zahrádku blízko,  tři zastávky trolejbusem, a pak ještě tak  tak tři sta metrů pěšky).  „Tak když jsem šel tou boční silnicí k trolejbusové zastávce,  nějaký mladý řidič v  Audi tam zrovna přede mnou vrazil do sloupu veřejného osvětlení.  Vylezl z auta, jednou rukou si držel hlavu, v druhé nějakou věc,  zřejmě  chytrý  mobil, a pořád opakoval:  „Do prdele, do prdele,  do prdele…“ Nevím koho tam posílal - asi sebe, protože byl pořádně naštvaný – a ani se mu nedivím...  Předek  jeho Audi byl  na maďeru, elektrický sloup dvakrát ohnutý, nahoře málem do pravém úhlu. On  byl asi  v pořádku, jenom v šoku… Chodil pořád dokola, na hlavě si přidržoval jakýsi hadr,  a  stále opakoval ty dvě slova...  Jestli  přijeli policajti - a kdy,  nevím, pospíchal jsem  na  trolejbus..." 

                                                                ***

Milí řidiči, vezměte si z tohoto příběhu  ponaučení, buďte opatrní, za jízdy si raději dejte bobříka mlčení (a hlavně netelefonujte),  aby se vám nedejbože také nestalo něco podobného - jako tomu  nešťastnému  řidiči... 

P. s.: Dnes přišel manžel s další várkou okurek a řekl: "Představ si, že na  místě té předvčerejší havárky už  stojí nový sloup...  To je ale rychlost."