Moje první cesta do zahraničí

Cestování do zahraničí, byť do spřátelené země jako byla NDR, byla tehdy pro obyčejného českého občana  událostí. Kdysi jsem byla jako prům. návrhářka vyslána na služební cestu do Lipska,  na Mezinárodní veletrh spotřebního zboží. 

Nejela jsem tam sama, ale cestovali jsme ve trojici, s jedním starším kolegou -technologem a s dosud mně málo  známou spolupracovnicí, která nijak neskrývala, že byla  pověřena jakýmsi dohledem nad námi. Ta soudružka byla věčně zamračená, svoji důležitost dávala patřičně najevo.

Každý z nás měl dle tehdejších  regulí povolenou sumu vyměněných východoněmeckých marek, kterou měl zapsánu v celním prohlášení. Měl tam také uvedeny všechny svoje  cennosti,  jako byl  snubní prstýnek, náušnice a podobně... Cestou tam i zpět se  kontrolovalo, zda je všechno  v pořádku – a  jestli zakoupené  zboží s tou povolenou sumou vyměněných financí souhlasí..

Do NDR jsme cestovali nočním rychlíkem ve spacím voze, kolega v pánském kupé, my dvě v dámském. Starší kolegyně na lehátku dole, já nahoře. Na hranicích v Děčíně se rychlík na nějakou dobu zdržel,   policisté  cestujícím zkontrolovali  cestovní pasy a celníci celní prohlášení. A již  tam tenkrát nastal problém. V našem voze s námi cestovali i  dva,  podle dialektu, mladí Ostraváci - oba v nápadně  rozjařeném stavu. Na žádost celníka o předložení celního prohlášení se jeden z nich vesele  zeptal: „Pane celník, chcete vidět jedno celní prohlášení, anebo obě dvě?“ „Vy máte skutečně dvě?“ na to celník. Když cestující přisvědčil, celní mu přísně pravil: „Vystupte si tedy okamžitě  z vlaku!“ Podroušený mladík   se vzpouzel, jeho kolega se ho zastával,  ale nic naplat,  nakonec museli potupně  vystoupit oba. Při odjezdu nám z peronu jen rozpačitě zamávali.

V Lipsku jsme měli  zajištěno ubytování v jedněch  vysokoškolských  kolejích, které byly v tu dobu volné.  Prohlédli jsme si město, výstavní pavilony,  navštívili jsme  obchodní dům, kde jsme si koupili nějaké suvenýry a  dárky pro rodinu. Zboží, i toho atraktivnějšího, bylo tenkrát v NDR o poznání víc než u nás, protože východoněmecké obchody byly zásobovány i  tehdejší Německou spolkovou republikou.

A jak to bylo tehdy zvykem pro našince, kterým se poštěstilo  jet na Západ, každý  si  s sebou tajně vezl i  nějaký ten dolar či marku navíc, aby si tam mohl „přilepšit“ – a koupit  si něco, co u nás nebylo k sehnání. A pak na hranicích trnul jestli se na to nepřijde.  Vzpomínám, že jsem také měla nějaké finance navíc, ale málo... Stačilo mi to koupit dcerce kousek pěkně vybarvené kárované látky na halenku, synovi hračku, manželovi  vinnou klobásu,  pro sebe béžovou kanavu na vyšívání a ruční šlehač na omáčky. (Ten se mi ale bohužel brzy pokazil).  

To, co jsem  koupila, jsem si večer na koleji pečlivě zapsala do celního prohlášení, doufajíc, že na to, co tam je  navíc,  celníci nepřijdou. Přespali jsme v kolejích a příští den odpoledne jsme se vraceli domů.  Cestovali jsme zase lůžkovým vozem tak  jako před tím, já v kupé na lehátku nahoře, moje nabručená, přísná  kolegyně na lehátku dole. Těsně před hranicí  ČSSR nás průvodčí vlaku upozornila, abychom si připravily pasy a celní prohlášení  pro celní a pasovou kontrolu.  Chtěla jsem si  vše přichystat, cestovní pas byl  v kabelce, ale ouha, celní prohlášení nikde... Hledala jsem  ho po kapsách, v cestovní tašce,  ale marně...  No, asi mi při vypisování spadlo pod stůl a já je  na kolejích  zapomněla. Hrůza... Co když  mě  němečtí policajti na hranicích vykážou z vlaku  jako předevčírem ti čeští ty dva bujaré  Ostraváky?

V našem kupé se záhy objevila  přísná uniformovaná paní  připomínající bachařku,  a já trnula hrůzou jak to dopadne. Ale považte – ona svoji pozornost nezaměřila na mne, ale na mou starší kolegyni  dole pode mnou, ale  hlavně na její objemné zavazadlo - a přikázala jí všechno  z něho vysypat.  Pak se chvíli na něčem domlouvaly,  pak něco sepisovaly, a když mělo přijít na kontrolu mého  celního  prohlášení uniformovaná paní se s  pozdravem "aufvídrzén" rozloučila a opustila kupé. To jsem si oddechla...

Tož to byla moje první cesta do zahraničí... Z pěkné  zeleno-červené kostičkované  bavlněné látky jsem dcerce tenkrát ušila halenku,  z kanavy jsem vyšila křížkovým stehem ubrousek  na stůl  - ještě  jej  někdy o svátcích používám.

Cestování  bylo i tak zajímavé, ale  tu dobu  věčného kádrování,  strachu a kontrol na hranicích  si již nikdy nepřeji.  A nepřeji ji ani vám.