Cestování do zahraničí, byť do spřátelené země jako byla NDR, byla tehdy pro obyčejného českého občana událostí. Kdysi jsem byla jako prům. návrhářka vyslána na služební cestu do Lipska, na Mezinárodní veletrh spotřebního zboží.
Nejela jsem tam sama, ale cestovali jsme ve trojici, s jedním starším kolegou -technologem a s dosud mně málo známou spolupracovnicí, která nijak neskrývala, že byla pověřena jakýmsi dohledem nad námi. Ta soudružka byla věčně zamračená, svoji důležitost dávala patřičně najevo.
Každý z nás měl dle tehdejších regulí povolenou sumu vyměněných východoněmeckých marek, kterou měl zapsánu v celním prohlášení. Měl tam také uvedeny všechny svoje cennosti, jako byl snubní prstýnek, náušnice a podobně... Cestou tam i zpět se kontrolovalo, zda je všechno v pořádku – a jestli zakoupené zboží s tou povolenou sumou vyměněných financí souhlasí..
Do NDR jsme cestovali nočním rychlíkem ve spacím voze, kolega v pánském kupé, my dvě v dámském. Starší kolegyně na lehátku dole, já nahoře. Na hranicích v Děčíně se rychlík na nějakou dobu zdržel, policisté cestujícím zkontrolovali cestovní pasy a celníci celní prohlášení. A již tam tenkrát nastal problém. V našem voze s námi cestovali i dva, podle dialektu, mladí Ostraváci - oba v nápadně rozjařeném stavu. Na žádost celníka o předložení celního prohlášení se jeden z nich vesele zeptal: „Pane celník, chcete vidět jedno celní prohlášení, anebo obě dvě?“ „Vy máte skutečně dvě?“ na to celník. Když cestující přisvědčil, celní mu přísně pravil: „Vystupte si tedy okamžitě z vlaku!“ Podroušený mladík se vzpouzel, jeho kolega se ho zastával, ale nic naplat, nakonec museli potupně vystoupit oba. Při odjezdu nám z peronu jen rozpačitě zamávali.
V Lipsku jsme měli zajištěno ubytování v jedněch vysokoškolských kolejích, které byly v tu dobu volné. Prohlédli jsme si město, výstavní pavilony, navštívili jsme obchodní dům, kde jsme si koupili nějaké suvenýry a dárky pro rodinu. Zboží, i toho atraktivnějšího, bylo tenkrát v NDR o poznání víc než u nás, protože východoněmecké obchody byly zásobovány i tehdejší Německou spolkovou republikou.
A jak to bylo tehdy zvykem pro našince, kterým se poštěstilo jet na Západ, každý si s sebou tajně vezl i nějaký ten dolar či marku navíc, aby si tam mohl „přilepšit“ – a koupit si něco, co u nás nebylo k sehnání. A pak na hranicích trnul jestli se na to nepřijde. Vzpomínám, že jsem také měla nějaké finance navíc, ale málo... Stačilo mi to koupit dcerce kousek pěkně vybarvené kárované látky na halenku, synovi hračku, manželovi vinnou klobásu, pro sebe béžovou kanavu na vyšívání a ruční šlehač na omáčky. (Ten se mi ale bohužel brzy pokazil).
To, co jsem koupila, jsem si večer na koleji pečlivě zapsala do celního prohlášení, doufajíc, že na to, co tam je navíc, celníci nepřijdou. Přespali jsme v kolejích a příští den odpoledne jsme se vraceli domů. Cestovali jsme zase lůžkovým vozem tak jako před tím, já v kupé na lehátku nahoře, moje nabručená, přísná kolegyně na lehátku dole. Těsně před hranicí ČSSR nás průvodčí vlaku upozornila, abychom si připravily pasy a celní prohlášení pro celní a pasovou kontrolu. Chtěla jsem si vše přichystat, cestovní pas byl v kabelce, ale ouha, celní prohlášení nikde... Hledala jsem ho po kapsách, v cestovní tašce, ale marně... No, asi mi při vypisování spadlo pod stůl a já je na kolejích zapomněla. Hrůza... Co když mě němečtí policajti na hranicích vykážou z vlaku jako předevčírem ti čeští ty dva bujaré Ostraváky?
V našem kupé se záhy objevila přísná uniformovaná paní připomínající bachařku, a já trnula hrůzou jak to dopadne. Ale považte – ona svoji pozornost nezaměřila na mne, ale na mou starší kolegyni dole pode mnou, ale hlavně na její objemné zavazadlo - a přikázala jí všechno z něho vysypat. Pak se chvíli na něčem domlouvaly, pak něco sepisovaly, a když mělo přijít na kontrolu mého celního prohlášení uniformovaná paní se s pozdravem "aufvídrzén" rozloučila a opustila kupé. To jsem si oddechla...
Tož to byla moje první cesta do zahraničí... Z pěkné zeleno-červené kostičkované bavlněné látky jsem dcerce tenkrát ušila halenku, z kanavy jsem vyšila křížkovým stehem ubrousek na stůl - ještě jej někdy o svátcích používám.
Cestování bylo i tak zajímavé, ale tu dobu věčného kádrování, strachu a kontrol na hranicích si již nikdy nepřeji. A nepřeji ji ani vám.
