Václav Havel se nedávno důrazně vymezil proti současnému vedení Libye v čele s Muammarem Kaddáfím a dokonce tvrdí, že „je nutný okamžitý vojenský zásah západních zemí“, Kaddáfího je prý třeba okamžitě „odstranit“. Havel dokonce ve zmíněném rozhovoru srovnal Kaddáfího se Slobodanem Miloševičem! Co si představit pod slůvkem odstranit, nevím, ovšem řečeno jazykem „velkého humanisty“ to zní prazvláštně. Kdyby bylo poprvé, co Havel něco takového řekl, všichni by asi padali na ústa a žasli překvapením. Ono to ale první vyjádření tohoto typu není.
Všichni si dobře pamatujeme Havlův vynález – humanitární bombardování Jugoslávie. Ve svém významu a podstatě totální antagonismus. Synonymy slovu humanitární mohou být pojmy jako lidský či lidumilný. A ke slovu bombardování? Vraždy, krveprolití, nenávist, lidské utrpení. Po přeformulování onoho Havlova výrazu nám vznikne cosi jako lidumilné bombardování, lidumilné vraždy. Dává vám to smysl? Panu Havlovi nejspíše dává. Aby nepošpinil ideály své pravdy a lásky, musel se zaklít alespoň tím slůvkem humanitární. Co na tom, že mezinárodní síly naprosto cíleně shazovaly pumy na civilní objekty, tedy vraždily nevinné ženy i děti. Co na tom, že bylo užíváno mimořádně drastických bomb, které jsou zakázány mezinárodním úmluvami (!). Co na tom, že celá krvelačná intervence byla založena na lži. Co na tom, že největší zločiny páchali Albánci na Srbech. Co na tom? Podle Václava Havla nic, ten si pouze s odrazem hořícího Bělehradu ve svých brýlích notoval s dlouholetou kamarádkou, balkánskou řeznicí Madeleine Albrightovou, která mimochodem za svůj život vděčí právě Srbům, kteří ji během druhé světové války jako dívku židovského původu schovávali za cenu riskování života celých svých rodin. Ona, jako by si to nepamatovala, poslala s klidným svědomím vražedné bombardéry na Bělěhrad. To jest čin vskutku hodný političce světového významu.
Po tomhle výčtu si jistě dovedeme představit, co v nadcházejících měsících, týdnech či jen dnech čeká Libyi. Navíc nelze naprosto srovnávat libyjskou situaci s tím, co se v roce 1999 dělo v Jugoslávii. Je nepochybné, že Kaddáfí není bez viny, ale o tohle přece vůbec nejde. Není přípustné vměšování světových velmocí do dění v jiném státě. Občanská válka, dá-li se ta situace tak nazvat, je evidentně hutně živena právě těmi velmocemi, které v těchto dnech a hodinách plánují vojenský útok. Jaký mají ony vzorně demokraticky se chovající země důvod? Ropu přece, nic nižšího ani vyššího než ropu! A snahu podřídit si další kus světa, stejně tak jako v Iráku, stejně tak jako v Afghánistánu.
Že k vojenskému útoku na Libyi dojde, je nejvýš pravděpodobné. Je také skoro jisté, že útok je již naplánován. Teď se jen vyčkává na „úpravu“ světového veřejného mínění, až se západní svět shodne na tom, že vlastně ani jiné východisko není. My máme demokracii, Libyjci ji tedy budou mít taky. Je jedno, jestli ji chtějí, mít ji prostě musí, tečka.
Takhle se dnes uvažuje, nebo vlastně ne, tohle se pouze říká lidem, aby onu „humanitární“ akci ve svém podvědomí podpořili. Pane Václave Havle, tomu vy říkáte vítězství pravdy a lásky? Já tvrdím, že tohle je znásilnění Pravdy a Lásky, ve smyslu, v jakém bychom měli tyto pojmy v křesťanském světě chápat. Tedy, pravda a láska ve vašem pojetí nemá nic společného s Pravdou a Láskou v pojetí biblickém. To ale vám jistě nemusím vysvětlovat. Průšvih mám asi v tom, že jsem se odvážil říci to nahlas.
Původně publikováno na webu Českého hnutí za národní jednotu.
