O velké lásce a osudových znameních

Začalo léto, byl skoro konec školního roku, a naše třída se vydala na vodáckou výpravu. První den jsme strávili v mělčinách nad jezem a učili se pádlovat, protože většina z nás seděla v lodi poprvé v životě. Na vodě, jak známo, se zrcadlí charaktery. Já a moje kamarádka Janička jsme dívky nesmírně klidné a kultivované, takové intelektuálky nad věcí. Naše kánoe se celý den nehnula z místa. Prostě nám to nešlo. Háček musí pádlovat a kormidelník řídit. Když je háček trouba svéhlavý a chce řídit taky, otáčí se kanoe na místě jako zmatený kozlík a nikam nedojedete. Byla jsem háček. Nerudný háček, co mu za zády seděl ještě sprostější kormidelník a naše halasné vulgarismy se nesly údolím na kilometry daleko.

A mistni pradleny k te rece chodily prat pradlo.... flickr.com

U táboráku jsme spolu nemluvily a když jsme zalezly do stanu, natočila se ke mě Jana spodními zády, aby tak symbolicky vyjádřila, kam směřuje naše přátelství. Udělala jsem to samé. Usnula jsem naštvaná a vyčerpaná, ale zdál se mi překrásný sen.

V tom snu se naproti přes řeku, na ploché střeše dřevěné loděnice, opaloval nádherný blonďák v červených plavkách. Usmíval se na mě, pak jsme se líbali a pak... pak jsem se probudila. Vytřepu z uší škvory, rozepnu stan, vykouknu ven ... a on tam byl! Opaloval se na střeše, červené plavky svítily do krásného rána a já málem omdlela. Nevěřím na žádná nepřirozená nadpřirozena, ale tohle bylo prostě magické. Když mě později oslovil a pozval do kina, bylo to tak přirozené a logické, že mě to vlastně nepřekvapilo. (kecám, byla jsem z něj úplně paf)

Byl úžasný. Nejen dobře vypadal - kanoista, plavec a cyklista, co vám mám povídat, Brad Pitt by si vedle něj v rozpacích okopával polobotky o patníček, byl to i chlap chytrý, hodně hodný a hodně divný, prostě můj ideál. Zabouchla jsem se jako vrata od stodoly. Se stejným lomozem. Když se já zabouchnu, ví o tom i v Japonsku, to se totiž svět otřese v základech a nic už není jako předtím.

První láska, moje i jeho, nesmělé otlapkávání, dlouhé procházky, rozkvetlé louky, zpocené dlaně, klíče od prázdného bytu, nedorozumění, hádky, usmiřování... a pak rozchod. Nesla jsem to těžce.

Ale hořkost a zklamání časem přešly a já na něj vždycky ráda vzpomínala.

Pak přišly další divní, další rozchody, prostě roky ubíhaly.

Tou dobou jsem se právě přistěhovala do Prahy, nikoho jsem tady ještě neznala a tak jsem jednou z nudy, poprvé v životě, otevřela internetový chat. Inteligentní děvčata a dokonce ani já, se neseznamují po netu ... ale tenkrát to byla doba pionýrská, na internetu bylo jen pár lidí a našli se tam i hodně zajímaví.

S jedním takovým jsme proklábosili celou noc, zjistili, že jsme oba v Praze cizinci z Maloměsta a domluvili se, že se sejdeme na kafe, abychom v načatém rozhovoru pokračovali.

A že ještě neexistovaly Facebooky, profilové fotografie... prostě byla to schůzka naslepo.

Uhádli jste správně. Byl to zase On! V potemnělé čajovně jsme na sebe zírali jako na zjevení. Tohle přece nemůže být náhoda! To musí být nějaký ten zpropadený Osud, jak o něm píšou v knížkách! Zahučeli jsme do toho bezhlavě. Svět se začal otáčet třiapůlkrát rychleji a moje bezhlavá hlava se točila přesně v opačném směru. Zbožňovala jsem na něm úplně všechno. Nikdy mi nikdo nevoněl tak jako on, nikdy mi nikdo nechutnal tak jako on, nikdy jsem nikoho neposlouchala tak nábožně, jako jeho. Byl moje droga a já feťák, který nikdy neměl dost.

Ale jak to tak s těma drogama bývá...  prostě nějak se to zvrtlo. Skončilo to skoro tak rychle, jako to začalo... Nechápali jsme. Dvakrát nás zjevná osudová znamení připostrčila k sobě... tak co jako tohleto? Jak to, že to nefunguje? Jak to, že spolu neplujem bleděmodrou oblohou na nadýchaných obláčcích a nejsme spolu šťastní až do konce světa?

Trvalo mi pár let, než mi to docvaklo. To osudové znamení nebylo znamením, že máme být spolu. To "osudové znamení" byla dvakrát opakovaná lekce, že podobné vztahy nemohou fungovat. Že dokud budeme tak hloupí, že budeme spoléhat na nějaké zázraky, dokud si budeme myslet, že nám mana nebeská spadne do klína sama bez našeho přičinění... že do té doby... tůdle, miláčkové. Feromony, vášnivé oblouznění, to vám osud na chvíli půjčí. A pak vám to škodolibě vyrve, jen aby vám ukázal, že tudy cesta nevede. 

Zamilovanost není láska. A pravou lásku nedistribuuje osud; pravá láska, ta je za zásluhy... a zásluhy? No, tak za ty si můžeme jenom my sami....