Nesnesitelné pražské ticho žene obyvatele na českou vesnici

Když jsem byla malinká, byla tahle vesnice báječně vylidněná. Každý svéprávný občan, který měl nohy, hodil si je na ramena a s dosažením plnoletosti prchal směrem k metropoli; ti méně fyzicky nadaní pak alespoň směrem k nejbližšímu paneláku v okresním městě.

Stastny Jirka ma dnes posekano...Scott MacLeod Liddle /flickr.com/

V čísle 3 bydlela vdova Horáčková se slípkami a ovečkou Anežkou, v osmičce rodina tvrdohlavého sedláka Jandy, který děti v rodném statku držel snad v okovech, ve dvanáctce soused Krpál a ve třináctce moje prababička. To bylo asi tak zhruba všechno. Kromě mlýna, který už od začátku osmdesátých let neúspěšně rekonstruuje poctivý pardubický úředník (kdyby byl vykutálenější, již dávno by měl dostavěno) všechny ostatní domky s noblesou chátraly a oblékaly se do elegantního trnoví jako Šípkové Růženky. A ten klídek! Sem tam Anežka zabékala, Krpálovi holubi zahudlali, zeď rozpadlého chlívku se s omluvným hřmotem svalila, ale jinak tady bylo ticho jak v kostele po zádušní mši.

Toto hromadné stěhování národa samozřejmě neušlo Migračnímu úřadu a dlouhá léta se snažil vykoumat, jak Čechy motivovat k návratu zpět do vesnic.

Jejich hlavní agent Přemek Podlaha opanoval televizní prostor a snažil se občany přesvědčit, že zahrádkaření je cool. Po velké kapitalistické revoluci se spojil s firmou Mountfield a začal místním lidem distribuovat nejmodernější technické pomůcky – odborně zvané desilenciátory, neboli hlukotvorné prostředky.

I přestali se Češi děsit vesnického ticha. Vybaveni sekačkami, motorovými pilami, vrtačkami a cirkulárkami pustili se do boje. Podařilo se nám rozklíčovat úřednický harmonogram – v sedm ráno Krpál k cirkulárce, v půl deváté místní rozhlas pouští budovatelské songy Karla Gotta „Dám dělovou ránu bum bum“ a „Zvonky štěstí“, od desíti do dvanácti Janda navrtávat obložení chalupy, odpoledne je vyhrazeno péči o zahrady (Krpál k traktůrku) a večer Klára Jandová otevřít okno a vesničany vzdělávat v Kapučínově raggaetonu.

Starou Horáčkovou, i když byla poměrně nahluchlá, z toho randálu klepla pepka a tak byl její domek promptně prodán americkému jazzmanovi Stevovi, který na svou trubku zásadně neužívá dusítko.

Za účelem zkvalitnění místního kulturního života byl agent Steve pověřen, aby po čtyřiceti letech znovu zprovoznil místní hostinec a svou lásku k hřmotné hudbě tam provozoval pokud možno až do pozdních nočních hodin. Domorodci obdrželi kapesní zpěvníčky, aby si oplzlé hospodské hitovky mohli hulákat i cestou domů.

Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.

Pražáci, zejména ti, kdo vyrůstali v okolí nádražních překladišť a vietnamských tržnic, zaslechli volání domova, začali skupovat místní pozemky a stavět jako o závod. Propopulační opatření migračního úřadu jsou tak úspěšná, že před našima bylo dokonce vystavěno dětské hřiště, kde je i pro výskající drobotinu připraveno adekvátně lomozné vyžití.

Nevím, kdo přišel s tou lživou propagandou, že ticho léčí. Vůbec to není pravda. Náš nový soused Jirka Románek je tak trochu neurotik. Přes týden pracuje v metropoli, a když v sobotu ráno přijede domů, bývá z pražského ticha poněkud vystresovaný. Pokaždé nakopne sekačku, kultivátor a kýhočerta ještě a na zahrádce 2x2 metry celý víkend zvelebuje svůj anglický trávníček s milimetrovou přesností. Když vidím tu blaženost v jeho tváři, mám chuť ho pohladit po hlavičce, kluka ušatýho! A co teprve, když se po týdnu vrátí a s úlevou zjistí, že ta tráva zas o kousínek povyrostla. Je v sedmém nebi a dá se znovu do práce.

Někdejší obyvatelé měst se tu zkrátka cítí jako doma. Líp než doma.

Česká vesnice je zachráněna, radujme se. Jen mám trochu strach, aby se ta Praha kvůli všem těm nesmyslným protihlukovým opatřením nezačala vylidňovat.