Jak jsme střechu opravili a mnoho peněz ušetřili

Když orkán odnesl několik desítek tašek ze střechy naší báječné letní rezidence (rozuměj - chaloupky na chromé muří nožce, kterou máma zdědila po prababičce), bylo z toho v rodince velkolepé pozdvižení.

/ilustracni fotografie/flickr.com - littlewoodenman

Plánování. Nejstarší muž rodu (bydlí v nedaleké vesnici) jal se organizovat; já zvolila metodu 'mlčení horákyně', neb kvůli dvaceti sedmi taškám na stodole a dvěma na domku si nebudu zvyšovat srdeční frekvenci a tlak, byť ho mám tak nízký, že jedenáct doktorů z deseti se diví, že jsem ještě naživu.

I objel muž desatero okrsků a třicatero vesnic, by se matek v poli shrbených optal, zda náhodou nemají kdesi v komoře uspořené tašky stejného typu, jež nám vichřice odnesla (děti a vnoučata, hlavy z okna automobilu a pátráme po staveních s podobnou střechou!)

Tašky nenalezeny, je to typ z módy značně vyšlý.

I objíždíme bazary stavebního materiálu (zkrátím to, výsledek nula,) 

Navrhuji, že je přeci putna, zda to budou tašky stejné, stačí přeci podobné, takové, které budou mít stejný rozměr a rozpěr úchytů. Muž si klepe na čelo, ale neodpovídá nic, to už je taková naše dohoda. Špitla-li by to jiná žena klanu, jistě by si vyslechla, že možná může rozumět práškům na praní, ale do stavebnictví ať nekibicuje.

Hledání řemeslníka. Navrhuji, že zavolám na linku 1188 a optám se po nějaké firmě v okolí. Vesnický muž zvedne obočí až na temeno hlavy a směrem ke kuchyňské lince pronese poznámku o rozmazlenejch kapitalistkách, co vážně neví, co je cena peněz.

Muž je vytrvalý a objíždí okolní vísky, aby se spoluobčany probral reference místních melouchářů. Jakýsi Rozbožek z Vančic, to je machr, shodli se vesničané.

Takže k němu. Rozbožek nemá čas, má těch kšeftů moc a je mu 97 let. Oznamuje muži, že příslušná taška se již cca 479 let nevyrábí, ale že prý není problém tam prostě strčit jinou, podobnou. Muž nadšeně přikyvuje. Ten Rozbožek, to je machr, tomu to myslí, báječnou alternativu vymyslil!

Po dlouhém přemlouvání Rozbožek kývne: "Dobrá, udělám vám to, ale nejdříve za měsíc." - a mezitím bude do stodoly pršet a krovy poklidně hnít... 

Den D mínus jedna.  Nakupujeme tašky a tašky potravin. Lahvové pivo a vepřovou na řízky. "Nasmažíš, Zdeno, přece nebude pan mistr pracovat nalačno! Aj buchtu bys upíct mohla. Ať nevypadáme jako nějací škrti," přikáže velitel. Klanové hospodyňky tedy vaří, až se z nich kouří.

Den D.  Rodinka od časného jitra stojí na špičkách na zápraží a vyhlíží, kdy se za humny objeví mistrův žigulík. Už jede!
Mistr ochutná šťavnatého šnitzla, plzničky si lokne a s buchtou v ruce pokyne směr stodola: "To JE ale vysoká stodola. A žebřík máte?"

Ne, tak dlouhej žebřík samozřejmě nemáme. Měli-li bychom ho, tak jsem tam dávno vylezla sama.

"No, tak to je problém, bez žebříku...."

Chvíli to vypadá beznadějně. I přikáže muž štěbetalkám, aby oběhly vesničku, komory a kůlny proslídily a bez žebře se nevracely. Žebřík však nakonec iniciativně donese čiperný soused, co nikdy neposlouchá u vrátek.

Výměna tašek je pak záležitostí okamžiku. 

Když Rozbožek odjede domů do Vančic, poté, co dopil plzničku a řízky spořádal, pronese muž směrem k rodinnému babinci: "Vidíte ženský, to se musí umět zvorganizovat, todleto! Pražanda líná by na to volala firmu!  Rozbožek si za to vzal tisícovku a kolik by si účtovali oni? No nejmíň tři! Šetřit, to se musí umět, rozhazovat prachy umí každej!"

Držím zrovna bobříka mlčení, ale v hlavince mi tichounce rambluje kalkulačka - náklady na benzín, časová ztráta tři dny čistého času krát průměrný výdělek zúčastněných, plus zkrácená životnost krovu, plus šnitzle a plznička, plus ty nervy, mínus čas nestrávený čtením Harryho Pottera v houpací síti pod jabloní... ať počítám jak počítám, furt mi součet výrazně překračuje uspořené dva tisíce.

Vím, že alfasamec archetypální to myslí dobře; mohl by se na nás s klidem vykašlat; a vím, že podobné akce jsou pro něj potvrzením, že i v důchodu je užitečný ... proto mlčím.

A taky budu mlčet jako hrob o pískem zanešený studni... Nedá se nic dělat, je krize a musíme šetřit. Zavolám na to mámě firmu.