Co se stalo s broskvemi? (o ovoci, ale hlavně o láskách)

Když jsem byla malá, byly broskve sladké a šťavnaté. Hebké a ochmýřené jako čumáčky telátek co se pásávala za našima humny. Broskve byly obrovské a teplé od sluníčka. Vlastně i jako malá sluníčka vypadaly. Babička jich mívala v červenci plnou vanu, to když je poctivě nakradla v našich sadech. V sadech, které nám předtím ukradli soudruzi z JZD. Prý kradená chutnají nejlépe. A panečku jak!

Corbis

My je kradli z tý starožitný vany ve špýcharu napotřetí a to chutnaly přímo královsky. Kopali jsme do sebe kolenama na naší oblíbené zídce pod starým ořešákem a vášnivě do těch broskví bořili zuby.

Taky třešně byly jiný. Na jaře jsem se na jedný louce oblíkala jen do jejich květů a v létě jsme je domů z třešňovky vozili na rozhrkaném starém kole. Seděla jsem na nosiči, třešně za tričkem a tiskla se k němu. Blůzičku mi navždy batikoval třešňový kompot, ale vůbec mi to nevadilo.

A už vůbec nemůžu mluvit o tom angreštovníku, o tom jehož plody jsme nakusovali jen na půl a sáli sladká semínka. Já v té zahradě zůstala (kvůli těm angreštům, samozřejmě) až do rozbřesku a babička mě hubovala. Moc.

V Irsku to bylo o jablkách. O voňavých jablíčkách zapečených do "apple-crumble pie" v malé hospůdce té nejzapadlejší vesničky, u krbu a o svíčkách.

Později, na Floridě, jsem potkala mangovníky. Tuhle jsem se jednou hodně smutná procházela ulicí a jedno mi spadlo k nohám. Jak On ví, že na něj nevěřím, tak mi tohle dělá furt. Posílá mi nějaký dárky, kupuje si mě. To mango bylo zcela jistě nebeský. Tak zralý a tak čerstvý, spadlo mi k nohám přímo z hostiny nějakejch andělů, tohle obyčejnej strom vyprodukovat nemohl. Po těch probrečených měsících to bylo konejšivé pohlazení.

Lezli jsme i přes plot na pomerančovníkovou plantáž, tam co se pěstují pomeranče na džus, ne takové ty obyčejné konzumní. Byly to bomby plné sladké šťávy. Byli jsme celí oblepení, pusy a tváře zapatlané a bylo to fajn.

Stýská se mi. A není to po ovoci.