Byla jsem mladistvá úchylačka

Nevím, v jakém věku se u lidí začínají projevovat nejrůznější sexuální úchylky. U mě to bylo velmi brzo, už ve věku hodně předškolním.

:o)Flickr.com by Blw

Už jako batole mě maminka velmi nerada brala s sebou nakupovat. Jak jsme vešly do obchodu, vysmýla jsem se jí obratně a už jsem si to krokem nejistým štrádovala k nejbližší paní v sukni. Na kolénka jsem poklekla a drobnou ručkou jí hladila lýtka v nylonkách. Jak já ty heboučký hlaďoučký sionky už tenkrát milovala! Dáma se obvykle popuzeně otočila, aby úchyla ztrestala přesně mířeným políčkem, když však u země spatřila blaženou perverzačku v dupačkách, obešlo se to naštěstí bez incidentu.... jen všechna ta obočí visela ve vzduchu jako otazníky.

V zimě to bývalo ještě horší. To předemnou sice ženy zahránily svá lýtka v kalhotách, zcela neprozřetelně však navlékly kožichy. Každou, fakt každou paní v kožichu (či pána... já gendery v životě nikdy moc neřešila) jsem zezadu zeširoka obejmula a lísala se k nim: „čičí čiči čí“. Moje mamička není zrovna extrovertní typ a tak jsem jí připravila nejednu rozpačitou chvilku. „Promiňte. Ona má ráda zvířátka,“ tvrdila nepřesvědčivě. Pch, zvířátka. Venuši v kožichu to dítě sice četlo o pár let později, základy však mělo dávno vybudovaný pevně.

V celé své nahotě se však moje fetišistická úchylnost projevila na jaře roku 19xx, kdy mi jako devítileté mamuška zcela naprosto neprozřetelně svěřila peníze, abych si pořídila letní sandálky. Nevím, jestli ségra byla zrovna nemocná, nebo co jiného jí do toho vlezlo, prostě nějak se to stalo, že jsem do obchodu jela samotná. Pečlivě jsem si prohlédla socialistickou nabídku obuvi, vybrala a zaplatila a s krabicí převázanou červeným provázkem vítězoslavně dorazila domů.

„Tak ukaž co sis koupila,“ dí mamička.
“Počkej, já ti je předvedu na noze.“ Zaběhla jsem do pokoje a nazula jsem si ty úžasné bílé sandálky. Pak jsem s širokým úsměvěm napochodovala do kuchyně.
I zkolabovala matka v tu ránu, neb jí došlo, že tohle dítě normální nebude. Nikdy.
Ty sandálečky blýskavý měly čtyřcentimetrový podpatky!

Boty jsem tenkrát musela potupně vrátit a výměnou za ně od pobavených prodavaček vyfasovala nějaký odporný bagančata s gumovou podrážkou. Jak já je nenáviděla! Všechny. Boty, matku nechápavou, i ty baby nepřejícný.

Kdesi jsem četla, že boty na podpatku jsou pomstou zapškých homosexuálních módních návrhářů na ženách, které nenávidí. Tortura. Sadismus par excellence. Inu, nechť. Není nad krásnou botičku.  

Nám trpaslicím přidá pár cenťáčků.  (Nevím, kde se ve mě bere komplex z toho, že jsem prcek, i když měřím 172 cm. Ne, že moje mladší (!) ségra měří asi o 30 cenťáků víc, tím to být nemůže.) Cyklistické lýtko vytvaruje do sexy křivek. I ze slůněte v tu ránu udělá dámu. Můžete na sebe navléct třeba tepláky po babičce, ale když k nim přidáte luxusní botičky, vypadáte prostě šik.

Pravda, život a úporná bolest se mě pokoušely naučit, že jehlové podpatky nejsou úplně ideální obuv pro vysokohorské túry či směnu na kavárně a tak mám v botníku i nějaký ty conversky.

Práší se na ně.

Jsem prostě nepoučitelná a úchylná.