Po mléčné smršti na blogu v tomto týdnu se spustila další smršť se společným, do všech pádů skloňovaným, jménem Lacina. Přiznám se, že od prvotního shlédnutí videa z dálnice pár dní po činu, jsem případ sledovala a to z jednoho prostého důvodu, řídím, jezdím po D1 a ačkoliv mám už řidičák poměrně dlouhou dobu, netroufnu si tvrdit, že jsem přeborník v řízení.
Začínala jsem řídit auto před patnácti lety a řekla bych, že se řadím mezi aktivní řidiče. Ve chvíli, kdy jsem prolomila počáteční nedůvěru a přestala přemýšlet kudy pojedu a kam zaparkuju, stalo se auto mým největším kámošem. Prvních pět let jsem si odjezdila na severu Čech, skoro bez sněhu, námrazy a relativně v klidu. Pravda coby majitel rok starého oprávnění jsem se vydala poprvé s dcerou a psem napříč republikou (pak pravidelně několikrát do roka) a odjela 250 km trasu Ústí nad Labem - Mělník – Kolín – domovina. Že se to moc nelíbilo mému tehdejšímu manželovi a tchýni se zpětně vůbec nedivím, ale já si prostě nedělala řidičák proto, abych ho doma uložila do zásuvky a nechala se dál vozit a navíc v tomto případě razím heslo, že na souši se prostě plavat nenaučíš. Takže až praxe ve mně vychovala jakž takž nějakého řidiče, který se nemusí stydět za to, jak jezdí a zřejmě se už budu opakovat (pro ty, kteří čtou diskuze pod články o pirátu D1), ale raději budu někde o pár minut později, než včas na pitevním stole.
Jediné, čemu jsem se vyhýbala, byla dálnice D1, nevím proč, ale vždy pro mě představovala větší riziko, než kterákoliv jiná, po kterých jsem běžně jezdila. Ale nakonec došlo i na ní. Kvůli nové práci, očekávaných následných služebních cestách po celé republice a po, v té době už téměř ročním, čerpání teoretických zkušeností zpoza místa spolujezdce při pravidelních týdenních návštěvách teď už nové tchýně, od 112 až po 230km D1, jsem začala používat i pro mě strašáka D1. A kupodivu, když člověk pochopí, že tady se prostě jezdí jinak, ono to jde. Ostatně v tu dobu už jsem bydlela zpět na Vysočině a nějakých 20 cm čerstvého sněhu, kterým jsem se po silnici brodila brzo ráno do práce, už mě v té době od využití auta prostě taky neodradilo.
Jenže pak jsem v roce 2006 vymodleně otěhotněla a pamatuju si poslední cestu do vedlejšího 30 km vzdáleného města, kam jsem jela právě v den, kdy poprvé hustě sněžilo. Popojíždění v kopci po metrech a na jedničku, fronta aut od úpatí až po vrcholek kopce, nic nečekaného, to je prostě Vysočina. Když už jsem se vyšplhala na kopec a postupně předpisově po metrech sjížděla dolů, v tu chvíli se objevil magor, co prostě odmítal dodržovat cokoliv (podotýkám, že ve starém žigulíku) a na dvojité čáře (co na tom, že zasněžené) se jal předjíždět celou kolonu, ačkoliv z protisměru se škrábala auta podél kolony stojících kamionů a on marně hledal větší prostor pro svůj úhybný manévr, no přiznám se, začala jsem se bát. Odevzdala jsem auto manželovi, který do té doby využíval na dojezd do práce volného místa v autě svých kolegů a on se stal vrchním taxíkářem skupiny.
Nejezdila jsem celou zimu a opět se vrátila k řízení až po porodu, pravda sem tam jsem si přemístila zadek z nějakého místa A do místa B, ale rozhodně už to nebylo přes celou republiku. Když jsem jela sama, bylo vše pořádku, necítila jsem žádný rozdíl, jen že se trošku přitvrdilo v agresivitě, ale když očekáváte od druhých to nejhorší a málokdy se zmýlíte, tak se jezdit celkem dá. Když však vezu děti, měním se vnitřně v šelmu a tak raději nechávám řídit manžela. Řekla bych, že měl pan Lacina přece jen ohromné štěstí, že nepotkal na dálnici mě, bez ohledu na to, co tragedii předcházelo. On o sobě tvrdí, že je skvělý řidič a když dokáži spoustu věcí ustát i já, přestože se považuji za průměr, měl by umět on předvídat mnohem lépe, než já.
Kdyby totiž takovým prasáckým manévrem ohrozil život mých blízkých, asi by mu to jen tak neprošlo, já bych to nejspíš, po zjištění jestli jsou všichni v pořádku, vzala kolem kufru (pokud bych se do něj dostala) a jednu mu švihla ....... heverem. (To by byla přece adekvátní reakce na tu jeho, nebo ne?) :o)
