Poslední dobou každou chvíli narážím na články které pějí ódy na víru. Po boomu Jehovistů tu máme nový fenomén a to Islám. Vím, že už bylo napsáno mnoho antičlánků, které jsem si většinou přečetla až do úplného konce, zatímco těch kritizovaných opravdu jen pár, některé jsem nedokázala ani dočíst
Mám prostě ateistické myšlení. Nevěřím v existenci jednoho něčeho, co je třeba uctívat, milovat až k smrti a obětovat mu vše, včetně svého života. Mám určitou formu víry v sobě, v sebe sama a snad i kouska štěstí, že právě nám se nějaké to velké neštěstí zdaleka vyhne. Ale protože jsou chvíle, kdy prostě osud souhrou okolností zasáhne a člověk s tím nic neudělá, beru život takový jaký je a snažím se ho jednoduše žít, každým dnem, minutou, vteřinou. A rozhodně nemám pocit, že jej marním.
Přestože už jen z pouhé zvědavosti si přečtu proč lidé věří, čemu věří a několikrát v životě jsem si tak nějak osobně nakoukla do života někoho věřícího, nemůžu se zbavit dojmu, že spousta z nich se za svou víru jen pokrytecky schovává, z důvodů, které znají jen oni sami a s vnitřním vstřícným a pravdivým vztahem k Pánu to nemá co dělat. Celé mi to mnohdy připomíná starý český film Mravnost nade vše.Většinou tito lidé také mají potřebu osvítit každého nevěřícího a přesvědčit ho o své pravdě, ale proč?
Z jakého důvodu mám stále narážet na spící Jehovisty na ulicích, hrdě držící v rukou brožurku s nápisem „Probuď se“, budící se ve chvíli kdy procházím, aby mi vysvětlovali jaký tupec jsem, když nevěřím, o tom kolika z nich jsem vůbec neotevřela svoje vlastní dveře ani nemluvím. Proč je internet zaplaven články o tom jak jsou Arabové super muži, jaké je to pro ženu štěstí konvertovat k Islámu a najít tak konečně ten smysl života v podobě ráje na zemi? A jak jsem ochuzená o to nejkrásnější co lze zažít, když nekonvertuji? (Taky mám doma muže divokého, horkokrevného, hnědookého, cítím se vedle něj ženou, jsem s ním šťastná a Arab to rozhodně není.) Proč jednoduše věřící nedokáží nechat ateisty žít se svým přesvědčením, aniž by se jim snažili všemožně namluvit, jak nesprávná ta přesvědčení jsou?
Jsem tolerantní člověk a snažím se tolerovat myšlení kohokoliv, i když má na věc zcela opačný názor než já. Pokud mu víra v nadpřirozeno usnadňuje život a je pro něj přínosem, přeji mu to, ostatně je to každého osobní věc. Ale ať mě prosím nevnucuje, že můj život je nudný, fádní a nesmyslný, když se nechodím nikam pomodlit k tomu nejvyššímu z nejvyšších, stejně jako já nikoho neustále nebombarduji výčtem všeho, v čem je můj život mnohem zajímavější. Minimálně se nesnažím v každém svém článku výrazně označit, že takhle žije ateista.
Pokud snad jednou v životě dojdu k poznání, že jsem začala věřit, protože nikdy neříkej nikdy, ráda si svůj názor na ten pravý objekt své víry udělám sama a rozhodnu se podle svého, nepotřebuji k tomu zástup agitátorů, jejichž názor je stejně jen subjektivním názorem jedince a nezaručuje, že já to budu cítit také tak.
Zatím se budu chovat podle pravidel, která mám zakořeněná hluboko v sobě a spíš než Biblí, či Koránem, se budu řídit jednoduchými hesly „prožij každý den tak, jako by byl tvým posledním a přitom nečiň nikomu nic, co nechceš, aby on činil tobě“.
