Neokonzervativní revoluce ve francouzské zahraniční politice

V souvislosti se zvolením nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho se mnoho expertů a médií zabývalo otázkou, jaký bude mít tato volba dopad na zahraniční politiku Francie. Francie je důležitou zemí Evropské unie a světové politiky a vztahy s ní představují důležitou otázku pro každou evropskou zemi, Českou republiku nevyjímaje. Pozornost všech se zaměřila především na Sarkozyho návrhy ohledně budoucí podoby EU a jejích smluv (jeho vize tzv. mini-smlouvy). Pozornosti neušel ani fakt, že Sarkozy je ostře proti vstupu Turecka do EU či že je více proamerický (či méně anti-americký) než většina francouzských politiků.

Nicolas Sarkozy možná udá francouzské zahraniční politice zcela nový směr.François Lafite

V záplavě těchto a jiných podobných hodnocení a předpovědí se utopila jedna závažná skutečnost, která se mi zdá mnohem důležitější než všechny výše zmíněné dohromady a kterou skoro nikdo nekomentoval (v českých médiích, ale i ve Francii). Mám na mysli fakt, že se Sarkozym přichází do prezidentského úřadu Francie člověk, který je pravděpodobně připraven zásadním způsobem změnit dosavadní (už tak 50 let) kurz celé francouzské zahraniční politiky.

Jak je možné popsat dosavadní francouzskou zahraniční politiku? Jako politiku striktně zaměřenou na obhajování francouzských mocenských a ekonomických zájmů (realpolitik). Důležitým aspektem francouzské realpolitiky je ale skutečnost, že mezi francouzské zájmy patří i budování francouzské velikosti (grandeur), a to i v rovině image. Proto Francie dává tolik na svoji kulturní diplomacii a snaží se ve světě prosazovat ideje, které jsou chytlavé zvláště v těch částech světa, kde nemají moc rádi USA (rétorika o boji proti chudobě, o dialogu civilizací atd.). Skutečný boj za lidská práva či kritiku nedemokratických a tyranských režimů ovšem mezi instrukcemi francouzským diplomatům příliš nenajdete. Jinými slovy, francouzská zahraniční politika je prostoupena morálním a kulturním relativismem, který je zvláštní směsí postkolonialistického přístupu a idejí postmoderní levice.

A právě to se Nicolas Sarkozy chystá změnit. Jak? Vsunutím idealismu a morálních hodnot do zahraniční politiky. Není přehnané tvrdit, že Sarkozy má dokonce velmi blízko k neokonzervativismu, tak jak jej známe z USA. 

Nový francouzský prezident říkal, říká a dělá věci, kterými všem ve Francii vyráží dech. Například svým odsouzením intelektuálního odkazu mýtického května 1968 (který se svým poselstvím velmi liší od pražského jara) příliš bodů u Francouzů nezískal. Ti samí Francouzi ale museli ocenit s jakou vervou a odvahou tato kontroverzní slova pronášel. Stejně kontroverzní, ale lépe přijaté, bylo jmenování socialisty Bernarda Kouchnera francouzským ministrem zahraničí (v pravicové vládě). Tento idealista par excellence, zakladatel nevládní organizace Lékaři bez hranic a duchovní otec konceptu humanitární intervence, se hned po příchodu na Quai d´Orsay (francouzské ministerstvo zahraničí) okamžitě pustil do tématu, který tento úřad po léta zanedbával – Darfúr. 

Říká se, že Sarkozymu doporučil jmenovat Kouchnera francouzský filosof židovského původu André Glucksman, který má k novému prezidentu velmi blízko. André Glucksman se rozhodně neřadí ve Francii mezi mainstreamové myslitele. Jeho atlantismus, proizraelské postoje a obzvláště jeho tvrdá kritika vůči Putinovu režimu, především kvůli jeho počínání v Čečensku, vyvolávají u francouzských intelektuálů a politiků nevoli. O to více pro mne bylo mile překvapivé, když jsem viděl tohoto prošedivělého filosofa kráčet do Elysejského paláce jako čestného hosta na Sarkozyho inauguraci. Ještě úžasnějším momentem bylo, když tento filosof (blízký přítel zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské) hovořil před 20 000 Francouzi na předvolebním meetingu Sarkozyho. Nestává se často, aby filosofové hovořili k davům na meetingu budoucího prezidenta a kritizovali přitom zemi, ze které se celá Evropa třese, protože od ní odebírá ropu a plyn. 

Sarkozy sám neváhal Rusko kritizovat v mnoha svých veřejných prohlášeních a je tak první francouzský vrcholný představitel, který se nebojí zvolit ostřejší tón vůči Putinovu nedemokratickému režimu.   

Ještě není ale vyhráno. Sarkozyho idealismus může být dosti svázán francouzskými zájmy a kontinuitou zahraniční politiky, která by se mohla projevit například byrokratickým odporem ministerstva zahraničí vůči politice nového prezidenta a jeho ministra zahraničí. To jsou faktory, které nelze brát na lehkou váhu. Ve francouzské zahraniční politice je ale dominantním aktérem prezident republiky, který ztělesňuje tvář země navenek. A Sarkozyho vůdcovské schopnosti se jistě projeví i v této oblasti. 

Sarkozyho nová zahraniční politika a důraz, který klade například na lidská práva, jsou jistě dobrou zprávou i pro Českou republiku, která bude po Francii přebírat předsednictví Evropské unie. Díky Sarkozymu si možná čeští politici (hlavně z ODS) přestanou dělat z Francie oblíbený terč svých řečnických poznámek a budou s ní lépe komunikovat. To může ke zdaru českého předsednictví  pouze přispět.