Dodatek ke knize Sofiin svět

Patřím mezi velké množství lidí, kteří mají velmi rádi knihu Sofiin svět norského autora Josteina Gaardera. Nedávno jsem začal tohoto průvodce pro děti dějinami filosofie předčítat své dceři, která se jmenuje také Sofie.

Má narozeniny úplně ve stejný den jako Sofie Amundsenová, hrdinka v knize. Všiml jsem, že mezi filosofickými dopisy Alberta Knoxe, jakkoli jsou obsáhlé, chybí dostatečné zmínky o východních filosofii a náboženství. Rozhodl jsem se tento drobný „evropocentristický“ nedostatek knihy trochu napravit a napsal jsem své dceři dopis v duchu dopisů Alberta Knoxe pro Sofii. Nabízím vám jej k přečetní.

Milá Sofie,

asi tě tento dopis překvapí. Momentálně jsi táboře, takže mám dost času, abych ti napsal pár řádek. Probíráme spolu filozofii od mýtů, přes starověké Řecko a brzy se dostaneme i do středověku a k moderní filozofii. To bude určitě velmi zajímavé. Doufám, že tvůj táta vydrží a bude ti dál mé dopisy sebrané v knize „Sofiin svět“ i nadále číst.

Do knihy se ale nedostal jeden podstatný. Týká se východní filosofie a náboženství – Indie a Číny. Dovol mi tento nedostatek trochu napravit a napsat ti pár odstavců o tom, co se do knihy nedostalo. Tak se do toho pusťme.

Říká se, že hinduismus je nejstarší světové náboženství. Indické mýty a představy o bozích skutečně sahají až někam do doby starého Egypta a fascinující je, že vydržely dodnes. Ve starověké Indii ale bylo myšlení obrovsky rozmanité, podobně jako v Řecku. Najdeme tam zastánce stvoření, zastánce teorie, že vše trvá věčně. V rámci hinduismu, který je spíše než jedno náboženství takovým shlukem různých věrouk, představ a rituálů, najdeme zastánce mnohobožství (těch je většina), ale i lidi věřící v jednoho boha, nebo dokonce ateisty a materialisty. Indie je fascinující duchovní svět, jehož hloubku začali lidé v Evropě objevovat teprve nedávno. Někteří lidé se dokonce domnívají, že i Ježíš z Nazaretu se mohl v Indii inspirovat ke svým krásným a v jeho okolí převratným myšlenkám, o kterých si čteme v evangeliích.

Dnes je z Indie, kromě jídla populární zejména jóga, ajurvéda a další věci, které nám zápaďanům pomáhají alespoň poodkrýt závoj tajemství indické civilizace.

V Indii lidé vesměs věří ve všeobjímající princip „brahman“. Také odpradávna věří (a mají pro to „důkazy“) v reinkarnaci. Je to krásná myšlenka a můžeme ji chápat různě. Buď že se znovu narodí ten samý člověk, anebo že jen část z jeho duše, vědomí nebo čehokoli jiného se nějak přetransformuje do jiné existence. Toto druhé pojetí je mi osobně bližší, neboť se s ním dá hezky pracovat a je docela v souladu i s racionálním myšlením (např. něco na způsob zákona zachování energie ve fyzice). Tedy, alespoň si to myslím. Každopádně indická společnost starověku měla i své stinné stránky. Nejvýznamnější z nich byl systém kast. Lidé ve společnosti byli rozřazeni podle toho, do které kasty se narodili. Dělili se od shora dolů na kněží, vládce a válečníky, řemeslníky a zemědělce. Úplně vespod a mimo kasty byli chudáci „nedotknutelní“.

Tento systém byl plný lidského utrpení. Toho si všiml mladý princ Siddhártha, který žil na území dnešního Nepálu v 5. století před naším letopočtem. Siddhártha byl natolik plný soucitu, že se rozhodl opustit svůj přepych a toto lidské utrpení překonat ve prospěch všech bytostí. Po dlouhé cestě, během které málem zemřel vyčerpáním, dosáhl uvědomění, nebo probuzení (odtud označení „Buddha“, což znamená probuzený). Podobně jako Platón i on pochopil, že realita kolem nás a její vnímání jsou složené svým způsobem z iluzorních jevů, které jsou ale podle Buddhy ze své podstaty pomíjivé. Pravá podstata věcí leží někde hlouběji a je spojená s naší myslí. Podobně jako Platón (každý ale svým způsobem) viděl řešení v osvobození se od připoutanosti k těmto jevům. Nechtěl ale zakládat žádný stát filosofů, kteří by lidem správně vládli a učili je to. Pracoval na individuální úrovni – pochopil, že každý člověk, muž, žena, dítě, a z jakékoli kasty, má v sobě potenciál tohoto „probuzení“. Cesta k němu vede, stručně řečeno, přes morální, etický život a meditaci. Jistý způsob odříkání je také nutný, ale jen v rozumné míře. Myslím, že dnes, kdy čelíme klimatické krizi, by určitá skromnost z pohledu majetku a spotřeby lidem jako celku velmi pomohla.

Buddha, ač sám sebe nikdy nepovažoval za boha, ale zcela obyčejného člověka, paradoxně založil jedno z největších světových náboženství. Lidé hlavně v Asii Buddhu uctívají jako učitele a věří, že jeho učení jim pomůže k lepšímu životu. Když se buddhismus dostal do Číny, někdy kolem 5. století našeho letopočtu, nádherně tam splynul s tamější filosofií, jež se nazývá taoismus. Taoismus vnímá přírodu, svět, člověka jako jeden harmonický celek. Buddhismus spolu s taoismem jsou dohromady krásným návodem, jak překonat vlastní ego a uvědomit si, jak moc jsme my lidé a vše živé součástí jednoho celku, jak jsme provázání navzájem. Díky tvému vědeckému uvažování, Sofie, víš, že každý člověk je sám o sobě takovým ekosystémem (např. pro bakterie a někdy – bohužel – i jiné tvory) a že každý atom v našem těle byl kdysi součástí hvězdného prachu. Principy, které řídí tento svět a vesmír, můžeme nazývat jako tao nebo brahman, ale to je vlastně jedno. Důležité je mít otevřenou mysl, vnímat svět plnými doušky, myslet na druhé, žít naplno a nebát se smrti, kterou to nekončí.

Teď se spolu vydáme na další putování filosofií.

Tvůj Alberto Knox