Maoismus: podceňovaný hybatel světových dějin i současné Číny (recenze)

Britská sinoložka, Julia Lowell, která píše o Číně i pro deník The Guardian, nám nabízí fascinující alternativní historii 20. století s velký významem pro pochopení současné Číny. 

Její kniha Maoismus: globální dějiny (Vintage, 2019) rozebírá (i s fotografickými doplňky) jednotlivé kapitoly ideologie maoismu od jeho zrodu a vývoj v Číně až po současnost a nabízí detailní analýzu dopadu maoismu na dění a různá hnutí v jižní Asii (Indie, Nepál, Malajsie, Indonésie), Africe (Zambie, Tanzanie), západní Evropě, USA i v Jižní Americe (Peru). Po přečtení této téměř historické monografie o téměř pěsti stech stranách, naplněné fakty do nejjemnějších detailů vycházejících z autorčiny badatelské práce i osobních rozhovorů s lidmi ve zmíněných částech světa, získá čtenář pocit, že toho o 20. století vlastně před tím moc nevěděl. Přímějším tedy, že nedocenil, jak zásadní význam měla maoistické ideologie na formování světa v době studené války, ať už ve stínu soupeření dvou supervelmocí, nebo jim navzdory. A jaké dopady má i nadále, zejména v Číně a s jejím rostoucím vlivem i mimo ni.

Maoismus je komunistickou ideologií vycházející z marxismu-leninismus a Mao ce-tungova myšlení formovaného od 20. let 20. století. Zároveň byl maoismus i praxí KS Číny a zahraniční politiky ČLR od 50. let až do konce kulturní revoluce v roce 1976. Hlavní rysy této ideologie i praxe, které byly v různých pozměněných podobách tolik inspirativní pro různá hnutí po celém světě, jsou následující (v závorce návodné Maovy citáty):

• ozbrojené povstání („politická moc vychází ze sudu střelného prachu“);
• vleklá občanská válka („když nepřítel zaútočí, ustoupíme, když ustoupí, zaútočíme“);
• podpora nejchudších rolníků proti bohatším vrstvám a městům („revoluce není žádný večírek“);
• osvobození žen („ženy nesou polovinu nebes“);
• společenský pokrok („služba lidu“);
• linie mas a masová hnutí („ukažme na chyby, kritizujme nedostatky“);
• boj proti kolonialismu a za zájmy třetího světa („praxe je jediným kritériem pravdy“).

Do významnějšího povědomí mimo Čínu se maoismus dostal díky knize „Red Star Over China“ z roku 1937 z pera amerického novináře Edgara Snowa, jehož životní pouť a rozhovory s Mao ce-tungem v Jenanu autorka detailně popisuje. Již samotné vidání a propagace této knihy byly prvním mistrovským propagandistickým kouskem čínských komunistů. Následující kapitoly věnované Číně v době velkého skoku a kulturního revoluce nejsou oproti jiným knihám mapujícím dějiny ČLR tolik objevné. Přidanou hodnotou knihy lze spatřovat zejména v jejím důrazu na globální projevy a odnože maoismu, z nichž mnohé byly velmi překvapující, protichůdné a plné historických paradoxů. Maoistická Čína inspirovala nebo určitých způsobem doprovázela velmi rozličné procesy po celém světe: antiapartheidní hnutí v několika afrických zemích, antikolonialismus v Indonésii, dále hnutí za občanská práva amerických černochů v USA, revoltu studentů a společenskou liberalizaci v západní Evropě, brutální diktaturu Rudých Khmerů v Kambodži, krvavou občanskou válku v Peru (Světlá stezka) či vládu v Nepálu po svržení monarchie. Všechny tyto procesy a jejich aktéři se v nějaké míře zaštitovali Maem a maoismem a dostávali určitou formu, velkou, malou či jen symbolickou podporu od ČLR. Tato podpora sahala od dodávek zbraní a vojenských školitelů do Afriky, přes hostitelství maoistů z Evropy a Ameriky v Číně a jejich finanční podporu až po velmi vlažný postoj Pekingu vůči vládnoucím „maoistům“ v Nepálu.

Se skutečnou situací v Číně měly tyto procesy společného jen pramálo. Naopak měly jeden společný rys: idealizaci kulturní revoluce a její bezbřehý obdiv a vnímání Číny jako té pravé komunistického země poté, co se SSSR stal revizionistickou velmocí. V tomto kontextu lze knize vytknout, že zcela opomněla Albánii 60. až 70. let, která se ve vlastní izolaci orientovala na maoistickou Čínu a dostávalo se jí od Číny také podpory.   

Pro dobrou ilustraci zmíněných dějinných paradoxů maoismu mohou posloužit dva následující příklady.

Za prvé, případ italského maoisty Alda Brandiraliho. Ten v roce 1968 založil Svaz italských komunistů, plně inspirovaný myšlením „Velkého kormidelníka“ a kulturní revolucí. V průběhu 70. let tato organizace narůstala a v Itálii organizovala řadu pompézních akcí, včetně pochodů s portréty Maa, rudými knížkami apod. Zároveň velmi tvrdě kontrolovala soukromý život (včetně sexuálního) i majetek svých členů. Nakonec vyšlo najevo, že „italský Mao“ Brandirali si za peníze členů koupil luxusní auto. Byl z hnutí vyloučen, přestoupil na katolicismus a nakonec skončil jako ministr ve vládě Silvia Berlusconiho.  

Za druhé, povstání indických Naxalitů, jež se táhlo desítky let až do druhého desetiletí 21. století. Toto hnutí v Indii reprezentovalo zájmy etnických menšin a skupin na okraji post-kastovní indické společnosti ve východních a centrálních částech země, zejména ve státě Chhattisgarh. Hlavní aktivitou hnutí bylo ozbrojené povstání proti těžebním aktivitám a drancování životního prostředí ze strany „vykořisťujících kapitalistických firem“ v oblasti. Jeden čas dokonce indická vláda považovala toto hnutí za největší bezpečnostní hrozbu pro zemi, zejména proto, že ohrožovalo silné ekonomické zájmy. Paradoxem je, že hlavním odběratelem vytěženého bauxitu byla Čína. Dalším velkým paradoxem je, že se Čína stala inspirací pro hnutí za práva etnických menšin, a to vzhledem k tomu, jak sama nakládá s menšinami.

Závěr knihy je věnován současné „maoizující“ Číně. Autorka se zamýšlí nad tím, do jaké míry zažívá Čína pod vedením Si Ťin-pchinga maoistický „revival“. Dochází k závěru, že ČLR nikdy nepřestala být maoistickým státem, pokud vezmeme v úvahu aspekt všemocné a vše kontrolující strany. Nicméně, v éře kolektivního vedení (od Tengovy éry až po prezidenta Chu Ťin-tchaa, který dovládl v roce 2012) byl maoismus jako rebelující ideologie zatlačen do pozadí jako „levicová úchylka“ snažící se znovunastolit chaos kulturní revoluce. Pochopitelně ale nikdy nebyla zpochybňována autorita zakladatele ČLR jako takového, jen se tolik nepropagovaly jeho myšlenky. To vše se začalo měnit od roku 2008 nejprve v Čchung-čchingu, kde místní stranický šéf Po Si-laj experimentoval s neo-maoismem. Jeho kampaně (nejen) proti korupci připomínali kampaně v ČLR 50. až 70. let. Po se v roce 2013 stal paradoxně obětí jiného neo-Maoisty, současného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Ten sice Po Si-laje poslal za mříže kvůli právě kvůli korupci (a jeho ženu za vraždu britského diplomata), ale do značné míry převzal jeho know-how. Maoismus a vláda jednoho „Velkého kormidelníka“ se opět dostala do popředí jako hlavní rys Komunistické strany Číny. Siův kult osobnosti je postaven na legitimitě kultu osobnosti Mao ce-tunga, byť v quasi-kapitalismu dnešní Číny může nabírat někdy až groteskních a komerčních podob. Jedno je ale jisté: maoismus ještě ani bezmála půlstoletí po smrti svého zakladatele neřekl své poslední slovo.