Čínská lidová republika na Tchaj-wanu?

V poslední době světové politiky a veřejnost straší představa, že by se Čína mohla zmocnit silou Tchaj-wanu, který považuje za svou provincii se separatistickou vládou. 

Takový krok by mohl vyvolat ekonomickou a politickou krizi nevídaných rozměrů, jež by mohla přerůst i v otevřený konflikt supervelmocí.

Nabízím teď jiný pohled na toto téma formou alternativní historie, snad spíše pro odlehčení a zasnění se do lákavých představ a scénářů „co by kdyby“. Tato retrospektivní futurologie je populární disciplína umožňující historikům popustit uzdu fantazii. Většinou se věnovala tématům typu „opačný výsledek bělohorské bitvy" či „vítězství nacistického Německa v druhé světové válce“. Pojďme se nyní v podobném duchu zamyslet nad tím, co by bývalo mohlo nastat, kdyby čínští komunisté v roce 1949 nezvítězili a nevyhlásili by v Pekingu Čínskou lidovou republiku (v místě tučného písma začíná fiktivní historie).

Část první: Občanská válka

V roce 1948 zuří občanská válka v Číně mezi Komunistickou stranou Číny a vládou nacionalistů (Kuomintang, KMT). Obě dvě strany se dočasně před rokem 1945 spojily s cílem porazit Japonsko, ale po válce a v kontextu zostřeného začátku studené války, se mezi nimi opět rozhořelo nepřátelství. Komunistům se daří ovládat velké venkovské oblasti, vláda má baštu spíše ve městech. Oběma stranám proudí velká vojenská pomoc od obou supervelmocí. Zatímco ta sovětská se omezovala spíše na dodávky zbraní po Japoncích v Mandžusku, ta americká ve prospěch KMT byla daleko větší. Kromě velkých dodávek zbraní se USA rozhodly, že Čínu zahrnou do perimetru Marshallova plánu. Vláda v Nankingu, pod vedením generalissima Čankajška, s nadšením souhlasila. Americké peníze zviklaly mnoho odpůrců vlády a ve světle zpráv o vzrůstajících represích ze strany komunistů vůči obyvatelům oblastí pod jejich kontrolou se veřejná podpora pomalu přetáčela zpět ke KMT. V tomto kontextu bylo postavení Mao Ce-tunga v čele KS Číny oslabeno. Rozhodující úder komunistům zasadila podzimní ofenzíva 1948 (známá jako Chuaj-chajská kampaň), které se v roli „poradců“ účastnili i američtí piloti a velký počet amerických letadel, včetně bombardérů. Velké části komunistické armády byly od sebe odříznuty. Část prchla do Sovětského svazu, který se až nyní, dosud přesvědčen o nutnosti vítězství komunistů a zaneprázdněn událostmi v Evropě, probudil a začal znovu prosazovat svou dlouholetou politiku „koalice KMT a KS Číny“. Bylo ale již pozdě. Velká část komunistické armády, přibližně milion vojáku a předáků KS Číny v čele s Mao Ce-tungem, opustila pevninskou Čínu a dobyla ostrov Tchaj-wan (vrácený Číně Japonci v roce 1945), kde si hravě poradila s místní vojenskou posádkou věrnou vládě. Obyvatelstvo ostrova zažilo v roce 1947 represe ze strany nacionalistů, takže komunisty tehdy nepřijímalo s odporem.

Část druhá: Čínská republika na pevnině

Po vítězství v občanské válce se Kuomintang a Čankajšek pevně chopili moci. Zavedli tuhý režim typu „bílého teroru“. S posvěcením USA ovládanými mccarthismem pronásledovali jako „komunisty a jejich agenty“ všechny liberálně a demokraticky smýšlející lidi. Cílem mimořádného významu bylo definitivní „potlačení komunistické rebelie“, včetně té na ostrově (myšleno Tchaj-wanu). V roce 1950 nacionalistická vojska vstoupila do Tibetu a připojila jej zpět k Číně. Pod tlakem USA ale vláda upustila od unifikačních snah a vyhlásila v Tibetu politickou a kulturní autonomii, která se v průběhu času v neustále prohlubovala. Podobně chtěla vláda KMT postupovat i vůči samostatnému Mongolsku, které kdysi bylo součástí čínského impéria, ale rozhodný odpor SSSR ji od toho odradil.

Symbolickým gestem byl přesun hlavního města z Nankingu do Pekingu, dávného sídla císařů, ke kterému došlo v roce 1966 u příležitosti oslav 600 let od začátku Ming (která vybudovala Zakázané město).

Po potlačení prodemokratického povstání v Šanghaji v roce 1969 dostala vláda Čínské republiky od USA ultimátum, jehož nesplnění by vedlo k definitivnímu zastavení americké pomoci Číně. Prvním požadavkem bylo narovnání vztahů s Japonskem, druhým pak demokratizace poměrů v zemi. V 70. letech začala vláda v Pekingu zavádět opatrné reformy (zrušení cenzury, zavedení svobody projevu a shromažďování) a v kontextu uvolnění vztahů mezi východem a západem zmírnila vyhrocenou protikomunistickou rétoriku. Hospodářská spolupráce Číny s Japonskem,  USA a SRN přinesla v 70. a 80. letech své ovoce. Čína se postupně vymaňovala z chudoby a stávala se „továrnou světa“. Zahraniční investice do země rychle proudily a stará čínská města se modernizovala. Když v roce 1975 Čankajšek zemřel, vládu v zemi a nad stranou KMT převzal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo. Prezident Ťiang v 80. letech umožnil vznik dalších polických stran a v roce 1988 se v Číně konaly první svobodné prezidentské volby. V nich zvítězil kandidát Kuomintangu a dosavadní viceprezident, Ťiang Ce-min (narozen 1926), který byl ve 40. letech členem KS Číny, ale v roce 1948 z ní vystoupil a přidal se ke KMT. V roce 1988 Peking hostil letní olympijské hry, poté co před pár lety porazil svého konkurenta v kandidatuře, jihokorejský Soul. Olympiáda v Pekingu v roce 1988 se stala demonstrací síly a rozvinutosti čerstvě demokratizované Čínské republiky. O rok později se konalo referendum v Tibetu o vyhlášení nezávislosti. Bylo svobodné a zvítězil v něm názor, že by Tibet měl zůstat ve svazku s Čínou, pochopitelně s plnou autonomií ve všech ohledech kromě měnové a zahraniční politiky.

Postavení Číny ve světě jako největší demokratické země a druhé největší ekonomiky se ještě více zvýraznilo kolapsem sovětského bloku v roce 1989 a rozpadem SSSR o dva roky později. Čínský rozvoj setrvale pokračoval i v 90. letech a poté i po přelomu tisíciletí. Stinnou stranou čínského rozvoje byla a je stále velká ekologická zátěž, kterou s sebou tento rozvoj nese. V roce 2008 Čína uzavřela s Evropskou unii dohodu o volném obchodu, jejíž podmínkou bylo, že se Čína zaváže k výraznému snižování emisí skleníkových plynů. Původní plán na pořádání zimních her v Pekingu v roce 2022 byl po negativních ohlasech ze strany veřejnosti a ekologických hnutí opuštěn. Současným prezidentem Číny je básník, bývalý opoziční představitel a posléze poslanec a předseda Čínské demokratické strany, Liou Siao-po (ve volbách porazil kandidáta Kuomintangu Si Ťin-pchinga). Prezident je známý jako velký přítel Dalajlámy, kterého jezdí do Lhasy často navštěvovat.

Část třetí: Čínská lidová republika na ostrově

V roce 1949 čínští komunisté prchli na ostrov Tchaj-wan. Po konsolidaci své vlády nad ostrovem vyhlásili v Tchaj-peji v říjnu 1949 Čínskou lidovou republiku s nárokem na území celé čínské pevniny. ČLR na Tchaj-wanu byla zcela závislá na podpoře a ochraně Moskvy. V roce 1962 se SSSR pokusil na ostrov Tchaj-wan umístit jaderné střely, ale rozhodný odpor USA a vlády v Číně nakonec Moskvu od záměru odradil. Výměnou za ústupek Moskvy se vláda v Číně zavázala, že si definitivně přestane nárokovat Mongolsko a naváže s ním diplomatickém vztahy. V roce 1976 v Tchaj-peji umírá vůdce komunistů, Mao Ce-tung. Jeho nástupce, Teng Siao-pching, se rozhodne o opatrné sbližování s Pekingem. Na komunisty ovládaný Tchaj-wan pomalu míří první čínské investice. V Tchaj-peji vznikají výrobny čínských počítačových gigantů Acer, Asus a HTC. Na konci 80. letech je komunistický režim, stále do velké míry závislý na pomoci Moskvy, u konce s dechem, mimo jiné i pod vlivem masivního přílivu svobodných informací z Číny. V roce 1990 se režim pod tlakem veřejnosti zhroutí. K moci se dostane Demokratická pokroková strana, která vyrostla z podhoubí původních tchajwanských obyvatel a jejíž představitelé byli dlouho komunisty pronásledováni.

Část čtvrtá: Happy end

V roce 1991 začala jednání mezi Pekingem a Tchaj-pejí o budoucnosti ostrova. V roce 1995, po prvních svobodných volbách na Tchaj-wanu, obě strany souhlasily s vyhlášením referenda o možném sjednocení země. V roce 1997 se toto referendum na Tchaj-wanu konalo a těsně zvítězila myšlenka nezávislosti ostrova. Vláda v Pekingu výsledek uznala. V roce 1999 byl Tchaj-wan jako nezávislý stát přijat do OSN. V roce 2002 se Peking a Tchaj-pej rozhodly založit Čínskou unii, která sdružuje Čínu a Tchaj-wan do konfederačního svazku. Obě země v roce 2004 uzavřely s USA smlouvu o vzájemné obraně.