Systém certifikace biopaliv? Jen další skrytá podpora zemědělců

Nedávné rozhodnutí Evropské komise o zavedení režimu certifikace pro všechny druhy biopaliv, dává členským státům EU kontrolu nad dodržováním kritérií udržitelnosti biopaliv. Avšak za touto na první pohled ctnostnou myšlenkou, která by měla zajistit, aby suroviny na výrobu biopaliv nepocházely z lesů či nedávno odlesněných oblastí a jiných biologicky cenných ploch, se skrývá opět další z nesmyslných podpor evropských zemědělců.

Nejen, že certifikace nebude schopna naplnit záměr EU, tedy ochránit deštné pralesy, odvodněná rašeliniště a podobně, ale bude deformovat již tak specifické evropské zemědělství, které je silně závislé na dotacích. Namísto uplatnění přebytků ze zemědělské činnosti či z ladem ležících zemědělských území (aby mělo pěstování biopaliv vůbec smysl), budeme místo potravin záměrně pěstovat výnosnější “biopalivo”. A jen velký optimista by očekával, že pro tyto účely budou využity pouze ladem ležící plochy. Namísto potřebné restrukturalizace evropského zemědělství vytvoříme dotacemi pokroucený produkt, který můžeme plně nahradit například dováženým palmovým olejem. Přestože mu ekologové nemohou přijít na jméno, jedná se o ekologický a plně recyklovatelný produkt s mnohem větší hektarovou výnosností než má řepka, zhruba 3,5x. Nezanedbatelná je také cena palmového oleje, která je o čtvrtinu levnější než v případě řepného.

Každopádně bychom se měli zamyslet nad celkovou výši dotací směřující do této oblasti. Opakovaně se ukazuje, že pokud je nutné jakýkoliv produkt dotovat, aby obstál v konkurenci, je pochybný. Bohužel lobby v oblasti biopaliv je úměrná objemu subvencí do ní směřujících, a tedy obrovská. Jediným schůdným řešením by byla časově omezená dotace, která by po uplynutí vymezené doby skončila. Avšak vzhledem k silné pozici zemědělců v EU to osobně nevidím jako realizovatelné řešení.

Děsím se tak roku 2020, kdy budeme povinně přidávat do paliva 10 % bioaditiv. Zavazujeme se totiž k něčemu, k čemu nemáme dostatečné podmínky a co budeme navíc masivně subvencovat z našich daní. Nevyhneme se ani růstu cen, neboť doprava je dnes účastna u všeho. A to všechno jen z titulu povinných vysokých podílů bioaditiv. Přičemž o pozitivních přínosech tohoto řešení na ochranu klimatu lze úspěšně pochybovat. Za pravdu mi dává i nedávný incident se zatajenou studií EU, ze které vyplývá, že biopaliva ze zemědělských plodin mohou vytvářet až čtyřnásobek emisí skleníkových plynů než standardní ropná paliva. Slíbené významné úspory emisí skleníkových plynů se tedy nekonají. Plně chápu pohnutky prezidenta Klause, když novelu zákona o ochraně ovzduší nepodepsal. Pokud biopaliva, pak taková, která nezabírají zemědělskou půdu určenou k produkci potravin. Je nutné se zaměřit na biopaliva II. generace. V takovém případě je již rozdíl v saldu produkce CO2 během životního cyklu pozitivní a k výrobě je využita nepotravinářská biomasa.

Biomasa může mít smysl. Částečně snižuje závislost na fosilních palivech a umožňuje účelnější využití nadprodukce hospodářských plodin. Osobně bych rád přivítal, kdyby se už nezvyšovaly povinné podíly bioaditiv, výrazně se snížily subvence do biopaliv a nechaly se i zde působit tržní principy. Sama certifikace biopaliv bude úspěšná jen tehdy, pokud překročí evropské mantinely a stane se celosvětovou normou.