EU – když politika vítězí nad ekonomií (a někdy i rozumem)

MUDr. Miroslav Ouzký: Evropská unie – když politika vítězí nad ekonomií (a někdy i rozumem)
Nekončící prázdninová debata o stabilizaci evropské měnové politiky doplněná kontroverzními intervencemi ECB, které měly uklidnit důvěru v Evropskou unii na finančních trzích, jen ukazuje to, že současný model EU prostě nefunguje.
Finanční krize v eurozóně rozdělila kritiky současného stavu na dva tábory. Jedni tvrdí, že model EU nefunguje, protože je málo centralizovaný, zatímco druzí vidí problém naopak v přílišné centralizaci. Záměrně zmiňuji oba názory v konfrontaci s nedávnými návrhy na harmonizaci korporátních daní a zavedení daní z finančních transakcí. Mantra „krize“ je v tomto případě zneužita právě k oprášení tématu harmonizace daní. Tedy, je jen záminkou k výraznější centralizaci systému. Z mého pohledu by se EU měla naopak začít chovat racionálně a nechat působit elementární logiku. Pokud máte v nádobě otvory je samozřejmé, že je nejdříve ucpete, než začnete lít vodu. Řecko by opravdu razantnější „ucpání“ velmi potřebovalo. Nelíbí se mi ani intervence Evropské centrální banky v případě rizikových dluhopisů Španělska, Itálie a Řecka. Podobně kontroverzní počínání mě jen utvrzuje v tom, že celá eurozóna je projekt politický, a ne ekonomický. Chování ECB lze totiž obhájit pouze politicky, což nabourává její nezávislost a kredibilitu.
Naopak požadavek na vyrovnaný rozpočet v ústavách všech zemí eurozóny už zní rozumněji, přestože i zde vyvstává otázka, zdali jej řešit na úrovni EU. Každý člen eurozóny totiž již dnes musí tyto kritéria dodržovat. Každopádně, právě vyrovnaný rozpočet je základ jakékoliv pravicové politiky a všichni by si měli uvědomit, že pokušení žít na dluh budoucnosti je jednoduše nepřijatelné. Určitým varovným signálem pro všechny však může být i skutečnost, že opakovanému porušení Mastrických kritérii se nevyhnuly ani takové země jako Francie nebo Německo. I proto se podobné návrhy na těsnější fiskální integraci, zejména ve srovnání s nepřesvědčivými výsledky společné měnové politiky, nesetkají s nadšením.
Současná krize eura tak ukazuje, že koruna je pro Českou republiku stále správná volba. Ano, posiluje, což omezuje naše exportéry, ale euro dnes žádnou pevnou kotvou není. Spíše koulí na noze… Mimochodem, pokud se poohlédneme za důležitými kroky, které byly v rámci zdolávání krize učiněny, zjistíme, že pozornost na sebe nestrhávali čelní představitelé EU, ale hlavy dvou členských států: Francie a Německa. Evropská unie může mít do budoucna sebelepšího prezidenta, ale nikdy to nebude silná figura disponující výraznou pravomocí. Vždy bude čekat na rozhodnutí z Berlína nebo Paříže.

Finanční krize v eurozóně rozdělila kritiky současného stavu na dva tábory. Jedni tvrdí, že model EU nefunguje, protože je málo centralizovaný, zatímco druzí vidí problém naopak v přílišné centralizaci. Záměrně zmiňuji oba názory v konfrontaci s nedávnými návrhy na harmonizaci korporátních daní a zavedení daní z finančních transakcí. Mantra „krize“ je v tomto případě zneužita právě k oprášení tématu harmonizace daní. Tedy, je jen záminkou k výraznější centralizaci systému. Z mého pohledu by se EU měla naopak začít chovat racionálně a nechat působit elementární logiku. Pokud máte v nádobě otvory je samozřejmé, že je nejdříve ucpete, než začnete lít vodu. Řecko by opravdu razantnější „ucpání“ velmi potřebovalo. Nelíbí se mi ani intervence Evropské centrální banky v případě rizikových dluhopisů Španělska, Itálie a Řecka. Podobně kontroverzní počínání mě jen utvrzuje v tom, že celá eurozóna je projekt politický, a ne ekonomický. Chování ECB lze totiž obhájit pouze politicky, což nabourává její nezávislost a kredibilitu.

Naopak požadavek na vyrovnaný rozpočet v ústavách všech zemí eurozóny už zní rozumněji, přestože i zde vyvstává otázka, zdali jej řešit na úrovni EU. Každý člen eurozóny totiž již dnes musí tyto kritéria dodržovat. Každopádně, právě vyrovnaný rozpočet je základ jakékoliv pravicové politiky a všichni by si měli uvědomit, že pokušení žít na dluh budoucnosti je jednoduše nepřijatelné. Určitým varovným signálem pro všechny však může být i skutečnost, že opakovanému porušení Mastrických kritérii se nevyhnuly ani takové země jako Francie nebo Německo. I proto se podobné návrhy na těsnější fiskální integraci, zejména ve srovnání s nepřesvědčivými výsledky společné měnové politiky, nesetkají s nadšením.

Současná krize eura tak ukazuje, že koruna je pro Českou republiku stále správná volba. Ano, posiluje, což omezuje naše exportéry, ale euro dnes žádnou pevnou kotvou není. Spíše koulí na noze… Mimochodem, pokud se poohlédneme za důležitými kroky, které byly v rámci zdolávání krize učiněny, zjistíme, že pozornost na sebe nestrhávali čelní představitelé EU, ale hlavy dvou členských států: Francie a Německa. Evropská unie může mít do budoucna sebelepšího prezidenta, ale nikdy to nebude silná figura disponující výraznou pravomocí. Vždy bude čekat na rozhodnutí z Berlína nebo Paříže.