A cenu H. CH. Andersena získávají opět zelené pohádky

V minulých dnech proběhla českými médií zpráva o radikálních závěrech ekologické studie Chytrá energie, kterou po tři roky připravovalo několik ekologických hnutí. Opět můžeme vidět, jak vítězí zelený fanatismus nad rozumem. Místo reálných a možných řešení nám „Chytrá energie“ vypráví pohádku, za kterou musí dostat tato studie cenu H. CH. Andersena. Po “znásilnění” půdy pěstováním sporných palivových bioaditiv, se zabírají další plochy pro fotovoltaické farmy. O pozitivních přínosech obou “ekologických” řešeních by se dalo dlouze diskutovat.

Ze studie vyplývá, že ČR může vsadit na domácí zdroje obnovitelné energie, které by mohly pokrýt 50 % respektive až 80 % elektřiny v roce 2050. Jak odvážné. V případě vodní energie máme již pokryty takřka všechny vhodné lokality, zde neporosteme. U větru to samé a fotovoltaický bum současnosti řídí zcela jiné zájmy než snaha o “ekologickou” energii. Nehledě na energetickou náročnost výroby a životnost fotovoltaického panelu. A otázka likvidace těchto „ekologických“ zdrojů? Významný problém pro životní prostředí. Zbývá biomasa, a ta by v masovém měřítku narazila na nedostatek místních zdrojů. Bez importu či cíleného záboru další půdy bychom ji neuživili. Kde ji tedy vezmeme?

Bez tradičních elektráren se prostě neobejde. Nelze spoléhat jen přírodní živly. Tedy pokud si občané sami nerozhodnou, že když nebude foukat vítr, tak budou bez světla, televize, či třeba ledničky… Vždy bude potřeba stabilní zdroj a to nemluvím o nutnosti regulace v síti.

Studie rovněž vytýká ČR, že je velkým vývozcem elektřiny. Ale vývoz jiných komodit jako třeba automobilů aktivistům nevadí. Nevidím přitom žádný rozdíl, zda je vývozním artiklem elektřina či výrobek. Na výrobu obou padly suroviny a spotřebovalo se určité množství energie.

Stejně úsměvně působí také doporučení, abychom namísto ropy a plynu raději dováželi elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů. Neříkají však od koho a kde ji získat. V okolních státech většinou převažuje poptávka nad nabídkou, natož abychom si mohli ještě vybírat i její původ.

Jako zastánce jaderné energie, kterou považuji za čistý a relativně obnovitelný zdroj energie, jsem se musel pousmát také nad dvojím metrem studie, která na jedné straně počítá s technologiemi budoucnosti jako by nám sloužily již dnes a na druhou stranu technologie dnes realizovatelné posunuje do teoretické roviny konceptů. Přesně podle toho, jak se to hodí. Příkladem budiž pasáž, kde studie vysvětluje, jak bude zabezpečena stabilní dodávka z obnovitelných zdrojů, zejména z větru a slunce. Ekologové ve studii pracují nejen s inteligentními sítěmi s dynamickým řízením poptávky a inteligentními elektrickými spotřebiči, ale také se skladováním elektřiny. A to jak ve formě vzduchových nádrží, které dokáží následně rozpohybovat větrnou turbínu, tak se počítá i s bateriemi elektromobilů. Ty by během parkování fungovaly jako sklad energie a vracely ji zpět do sítě.  Tyto náležitosti jsou zde předkládány zcela automaticky, na rozdíl od pasáží pojednávajících o využití jádra.

Plán ekologických organizací totiž nepočítá s novými jadernými reaktory, přestože připouštějí, že …cituji: “Výhodou jsou poměrně nízké emise skleníkových plynů.” Naříkají ale nad cenou jaderných elektráren, nad malými zásobami uranu a hlavně straší s vyhořelým palivem. Opětovné využití vyhořelého paliva přitom označují za teoretický koncept.  Asi jim uniklo, že toto palivo lze dnes recyklovat z 96 % a vyrobit z něj palivo nové. A také to, že například Francie a Rusko to již běžně dělají a komerčním závodem na recyklaci paliva bude po Británii a Japonsku brzy disponovat také Čína.

Stejně tak uvádějí zavádějící informace i u reaktorů tzv. 4 generace, které budou schopny takové palivo plně zužitkovávat. Podle zelených se opět jedná o teoretické řešení s možností uvedení do provozu někdy v roce 2040 až 2060.  Přitom již v roce 2006 bylo vybráno šest nejperspektivnějších konceptů rychlých reaktorů (chlazené plynem, tekutým olovem, tavenými solemi, vodou se superkritickými parametry, tekutým sodíkem a velmi vysokoteplotní reaktory) a s komerčním využíváním těchto nejmodernějších reaktorů se počítá již kolem roku 2030.

Rád bych jen upozornil, že navzdory rozporuplné snaze ekologických aktivistů, kteří se namísto mnohem palčivějších problémů zabývají výrobou energie, se bude budoucnost české energetiky nadále opírat o mix jaderných a uhelných elektráren, které v menším množství doplní obnovitelné zdroje energie. Je důležité tyto zdroje přizpůsobit životnímu prostředí. Ovšem rozumně a ne fanaticky.  A zde nám jasně vystupuje v popředí velmi nízko emisní zdroj – jaderný. Zelení by si už měli uvědomit, že toto je též k přírodě šetrný zdroj energie, který by měli prosazovat.